KLÁVESKA.cz

Zprávy ze serveru 'Modelweb - Tomáš Hrubý'Modelweb - Tomáš Hrubý


Zobraz nejnovější zprávy ze všech serverů
Výběr kategorií:
Blogy a osobní stránky
Bydlení
Cestování
Doprava a dopravní prostředky
Finance a bankovnictví
Instituce a úřady
Kultura
Obchod
Počítače a komunikace
Průmysl, zemědělství
Služby
Sport
Věda a výzkum
Vzdělávání
Zábava, koníčky
Zdraví, děti, rodičovství
Zpravodajství, informace
Životní prostředí, příroda

Jazykový filtr:
česky   anglicky
polsky   slovensky


Hledání:
text:

server Modelweb - Tomáš Hrubý
Listování: [ 1 ]  2 | 3 další

11.10.2023 04:35

Něco o modelech raket 5 - s odstupem sedmi let...


[http://modelweb.fotozona.cz/2021/10/neco-o-modelech-raket-5-s-odstupem.html]
Poslední ze série článků o raketách jsem napsal před více než sedmi roky. Jelikož jsem se v letošním roce po pauze zase věnoval raketám o něco více, tak zkusím nejprve sepsat, co se v oboru za tu dobu změnilo - v jistém smyslu je tento odstup docela poučný...Motory na trhuVelké balení motorů KlimaV nabídce raketových motorů nastala proti stavu popisovanému v červenci 2014 jedna změna k lepšímu, ale kromě ní bohužel také dvě změny k horšímu a také několik nenaplněných očekávání.Začněme od toho pozitivního - motory Klima, tehdy zmiňované jako novinka, se nadále vyrábějí a dostaly se i do běžné nabídky českých prodejců (primárně dováží Astramodel, maloobchodně má například Pecka či Profimodel). Tohle je pozitivní, cena zůstala celkem příznivá (ve velkém balení dokonce mírně klesla), takže kdo chce, může si prostě jít motor koupit.Navíc se u Klima mírně rozšířila nabídka - motory B2 s menším tahem, dále přibyly verze se šlehovými palníky a dalším materiálem pro zážeh více motorů najednou (bleskovice a další).I nadále se rovněž dováží americké motory Estes, cena pořád nic moc, ale mít na výběr neuškodí. Negativní je zato faktický konec prodeje motorů Rapier. Pro rekreační létání to příliš nevadí, pro případné soutěžní použití ale trochu ano, reálně se dnes dají v běžné obchodní síti pořídit pouze 13mm minimotory Estes, které jsou proti Rapierům o poznání dražší.Estes T - Momentálně jediné minimotory v běžném prodejiDruhým negativem je pak to, co jsem již avizoval v roce 2014, tedy konec prodeje delaborovaných motorů ze světlic ROS - nyní již je koupit nejde asi nikde, prostě odchod do historie...Co se týče nenaplněných očekávání, tak se v první řadě nenaplnila naděje na to, že by Klima začal vyrábět i silnější motory v třídách E či F, toto prostě "vyšumělo". Navíc se ale nabídka v tomto ohledu nerozšířila ani jinými cestami. Firma Estes například v USA svou nabídku zásadně rozšířila jak o několik výkonných kompozitových motorů (podobné motorům Aerotech), tak ale i o několik ekonomicky zajímavých motorů na bázi černého prachu. Bohužel ale pro dostupnost v EU je nutné získat CE certifikaci, jejíž pořízení se podle dostupných informací byrokraticky dost zkomplikovalo, takže se zatím žádný evropský dovozce do certifikace nehrne. Dostupné jsou nadále motory od Aerotechu, které podle dostupných informací prošly v roce 2019 procesem CE recertifikace úspěšně, na druhé straně ale jeho náročnost i přes úspěšnost další dovozce spíše odradila :-( Patrně ze stejného důvodu se i nadále nedají v běžném prodeji pořídit soutěžní motory pro FAI kategorie, uvedení do běžného prodeje by se nevyplatilo.Příklad motoru, kterýv EU nepořídíme:zde E12-4Celkem vzato se dá říct, že pro zájemce o zábavné polétání s modelem rakety je nyní nabídka motorů proti roku 2014 spíše lepší, ovšem pokud dojde buď na soutěžní létání anebo na zájem o větší a těžší rakety, tak pak už to dobré není a situace je proti minulosti spíše horší...Stavebnice a konstrukční dílyV tomto ohledu bych posun za sedm let narozdíl od motorů hodnotil kladně. Je to opět dáno především zařazením produkce německé firmy Klima do běžné distribuce v ČR, to přidalo jak další stavebnice pro rekreační létání, tak ale i samostatné konstrukční díly. Jsou dostupné hlavice v řadě velikostí, vinuté trubky a další věci. Navíc se i nadále dováží běžná nabídka od amerického Estesu, který uvedl i některé zajímavé novinky, ceny přitom nijak podstatně nevzrostly.Mimochodem jak Estes, tak Klima se dost věnují i nabídkám "sad" pro modelářské kroužky či školy, kdy je v jednom balení 6-24 raket, ceny jsou zejména u Klima vyloženě lidové, cena za jeden model začíná už někde u 170ti korun. Estes vychází dráže, ale sleva u velkých balení proti jednotlivým kusům je procentuálně možná ještě větší. Kuriozitou je pak novinka od Estesu Orbis 3D, která reaguje na stále větší rozšíření 3D tisku. Ve stavebnici je tak pro 12 modelů dodán jen materiál typu trubek a padáků, hlavice a stabilizátory si modelář vytiskne sám z dodaných STL souborů. Ale o 3D tisku viz dále...Jinak je také v produkci firem (především právě Estesu) vidět, že v poslední době přeci jen opět ve veřejnosti oživl zájem o vesmírný program. Zrovna v době psaní tohoto článku Estes avizuje a uvádí do předobjednávek aktuální model Blue Origin "New Shepard" jako aktuální reakci na aktivity této firmy. Model je mimochodem docela zajímavě řešený - kombinace létajícího a "display" modelu. Rovněž je v nabídce i Nasa SLS a další aktuální technika. SpaceX kupodivu v nabídce není (dříve byl), ale předpokládám, že tam půjde o nějaké licenční/marketingové rozpory. Obecně ale hodně přibylo vazby na různé aktuální aktivity v oboru, což pro zájem o tuto oblast modelařiny není vůbec od věci.3D tiskEstes Orbis 3Daneb "vytiskni si sám"Ano, jestli bych něco bral za výraznou změnu, tak je jí nástup 3D tisku. Před sedmi lety jsem sbíral úplně první zkušenosti a šlo o žhavou novinku, dnes už je to "rutina pro masy". Ke stažení je spousta modelů, pro příklad vlastně všechny hlavice pro modely Estes lze vytisknout doma, ale další možností je samostatná tvorba. S novými materiály jako je LW-PLA se navíc možnosti 3D tisku sunou i do soutěžních modelů, nejde již jen o rekreaci. Víc nebudu rozebírat, o 3D tisku ve spojení s raketami hodlám sepsat samostatný článek, mohu ale konstatovat, že toto vnímám jako změnu hodně pozitivní.Soutěžní létáníSoutěže raket nadále nestíhám (všechen čas mi sežere létání v leteckomodelářské kategorii F5J včetně mezinárodních akcí). Co tak ale sleduji, tak víceméně platí vše, co jsem psal o soutěžních modelech v tomto článku... K pár pokusům jsem došel a jednoznačně mohu říct, že s využitím 3D tisku lze nyní soutěžní model rakety postavit snáze než dříve (popíšu v samostatném článku). Z hlediska kategorií se docela tlačí na prosazení již v minulosti zmíněné kategorie S2P (nosič "vejce", s cíle dosáhnout co nejpřesněji 300m výšku a 60s čas letu), nově vzniká kategorie "triatlon", kdy se s jedním modelem letí jedno kolo s padákem, druhé se streamerem a třetí s návratem rotací. V RC raketových kluzácích S8E/P se pak projevuje pokrok v konstrukci F3K házedel, kdy se nyní s raketovým pohonem dá létat i s házedlem v plné velikosti 1500mm, ani nemusí být zmenšené...Celkem vzato ale žádné velké změny, nicméně čtení zápisu z posledního jednání CIAM FAI bylo docela zajímavé a zjevně jistá snaha o úpravy pravidel existuje.Do jisté míry ale přibylo dostupných informací na internetu. Minimálně na americkém NAR byla sekce soutěžního létání hodně doplněna o zajímavé plánky a články. Dále se dost zajímavostí najde u ukrajinců - z webu jejich raketomodelářské sekce je dostupná řada Youtube videí (ukrajinsky, pro nás prošlé výukou ruštiny to ale není problém).To je asi tak vše, článek je skutečně pouze spojovací mezi rokem 2014 a 2021 :-) Nicméně v dohledné době se k problematice raket vrátím znovu, minimálně článkem o použití 3D tisku.



26.09.2023 04:49

Turnigy Evolution


[http://modelweb.fotozona.cz/2017/09/turnigy-evolution.html]
Mezi začínajícími modeláři si postupem času získaly zaslouženou popularitu RC soupravy založené na systému Flysky, zejména dnes již klasická souprava Flysky FS-i6. Jedná se o pěkný příklad levného výrobku v dobrém smyslu slova, tedy skutečně jednoduché promyšlené řešení, které si na nic nehraje. Systém přenosu AFDHS a později AFDHS 2A se stal určitým standardem, používaným i různých bind-n-fly copterech či řídících jednotkách s integrovaným přijímačem, souprava FS-i6 se postupně dodává i pod řadou dalších značek (např. Turnigy či iRange), popularitu dále zvedl vznik "hacku" firmwaru rozšiřujícím funkce. Ovšem i přes tuto popularitu přinesl konec roku 2016 značné překvapení v podobě vzniku Turnigy Evolution, totiž specializované RC soupravy pro coptery ve velmi atypickém provedení. V tomto článku bych se na ni rád podíval podrobněji... O co vlastně jde? Myšlenka je prostá - pro různé copterky se v setech užívají kompaktní vysílače ve stylu gamepadu. Toto řešení uživatelům v podstatě vyhovuje, mládež je na to zvyklá z různých počítačových her, malé rozměry a odolnost vyhovují vlastně všem (copter i vysílač jde "pohodit" do batohu). Tak proč nezkusit vyrobit vysílač podobné koncepce, ale v tomto případě už s plnohodnotným vf dílem a tedy dosahem, plnohodnotnými palcovými ovladači, slušnými možnostmi nastavení atd.? Přesně takto zjevně uvažovali vývojaři Turnigy (tedy Hextronic, TGY je jen obchodní značka) a výsledkem je Evolution. První dojmy Po objednání obdržíme celkem pěkně provedenou krabici ve které se skrývá vysílač a jeden přijímač IA6C (speciál pro coptery s výstupem pouze PPM a IBUS). Na vysílači po rozbalení krabice jako první upoutá plastový kryt knyplů a displeje - to je velmi vtipná vychytávka, umožňující vysílač "pohodit" do tašky či batohu bez rizika poškození či náhodného zapnutí. Po jeho sejmutí se objeví velký display a ovládací prvky. Displej je opravdu pěkný a přehledný, funguje navíc jako dotykový, veškerá nastavení se řeší právě dotykově. Toto řešení bylo již ověřeno v trochu kontroverzním vysílači Flysky FS-I6S, který lze považovat za určitý mezikrok mezi "kultovním" FS-I6 a Evolution, tím se ale nyní nebudu zabývat. Ovládací knyply jsou klasické křížové ovladače, kvalitu bych označil jako "běžnou" - samozřejmě lze těžko srovnávat se špičkovými ovladači k kuličkovými ložisky či dokonce bezkontaktními Hall snímači, ale na druhé straně nejde ani o žádnou hračku, za danou cenu zcela přijatelné. Chybí trimy, ale to nelze brát jako chybu, pro coptery jsou vesměs zbytečné a s použitím Evolution pro letadla se nepočítá (ani na to není k dispozici programové vybavení). K dispozici jsou dále dva třípolohové a jeden dvoupolohový přepínač a jeden proporcionální otočný ovladač - pro coptery je počet ovládacích prvků plně vyhovující. Ergonomie držení je sice nezvyklá, ale určitě ne špatná. Pokud používáte klasické řízení palci, budete asi spokojeni, vysílač padne do ruky docela dobře, třípolohové spínače vzadu pod displejem se hmatají téměř dokonale. Po zapnutí se navíc projeví další "cool vychytávka" - knyply jsou barevně podsvícené a barva se u plynu dokonce mění s výchylkou. Je to sice k ničemu, ale celkem pěkné a podtrhuje to zacílení vysílače. Za mne je design docela vydařený jak v bílé (na fotkách), tak i v černé variantě. Další funkce Na boční straně displeje nalezneme konektor USB micro, který má dvě funkce. V první řadě slouží k nabíjení, Evolution má v sobě LiION články a pracuje s napětím 3,7V, je tedy možné nabíjení jakýmkoli 5V USB zdrojem. Tohle je jednoznačný klad pro všechny, v cílové skupině "mládeže" pak ještě výraznější. Po připojení k počítači se objeví druhá funkce micro USB - vysílač se ve Windows i na Macu objeví jako vstupní zařízení (joystick) a lze ho tedy použít jako ovladač k simulátoru (nejen modelářskému, lze si zcela reálně představit i použití s hrami, ale primárním cílem je samozřejmě výcvik s RC simulátory). V neposlední řadě pak lze přes tento konektor upgradovat firmware, ověřeno, v březnu 2017 se objevila poměrně významná a užitečná aktualizace. V rámci článku nebudu trávit čas popisem možností nastavení v menu, popravdě řečeno u copterů to stejně není až tak podstatné, protože lze téměř vše nastavit v řídící jednotce. Stručně lze ale konstatovat, že k dispozici je vše potřebné - 5 pamětí pro modely, revers a koncové body kanálů, libovolné přiřazení přepínačů ke kanálům, troje stopky včetně možnosti ovládání pákou plynu (po upgradu firmware). Z mého pohledu není co řešit, pro coptery víc potřeba není a pro letadla není Evolution určeno. Co je uvnitř Vysílač jsem měl rozdělaný (v době nákupu nebyl dostupný v mode1, proto jsem musel prohodit ovladače), při té příležitosti jsem tedy nafotil i vnitřní provedení. Na prvním snímku je spodní část vysílače - ovladače a napájení. Jak je patrné, o napájení se starají dva paralelně spojené LiION články v "nožičkách", ovladače nepotřebují komentář. Elektronika (digitální i vf část) je kompletně umístěna na jediném PCB pod displejem. Provedení je podle mého názoru čisté a rozumně navržené, opět nevyžaduje větší komentář. Zajímavé je ale řešení antén, viz následující snímky. Antény jsou dvě, v horních rozích vedle displeje. Použity jsou dipóly na ohebném PCB, na levém snímku je to patrné. Podle mého názoru to není špatné řešení, v místě antén nikdo ruku mít nebude, vyzařování tedy nebude až tak špatné. Pozitivní je také to, že jsou antény připojeny klasickými MMCX konektory, viz pravý snímek, což v případě potřeby umožní celkem triviálním způsobem jednu anténu nahradit větší externí. V praxi jsem ale zatím tuto potřebu necítil. Celkové hodnocení Za mne pozitivní, jde o vtipné a originální řešení vysílače specializovaného na coptery (převážně ve stylu Race, ale i jiné), které může oslovit nemalý okruh zájemců. Vlastně mě nenapadá nic, co bych v dané cenové relaci vytkl, jsem spokojen. Možná trochu zmatené popisy fungování přijímačů, jejich bindingu, atd, ale to je na samostatný článek. Předesílám, že problém je opravdu spíše v nepřehlednosti a dokumentaci, po pochopení vše funguje dobře.

15.07.2023 03:42

Diatone Blade 250


[http://modelweb.fotozona.cz/2016/03/diatone-blade-250.html]
Po nějaké době poletování s coptery ve stylu “race 250” vzniklými pomocí 3D tisku jsem usoudil, že by nemuselo být od věci zkusit pro porovnání i copter “klasické” uhlíkové konstrukce. Proto jsem k jednomu nákupu na Hobbykingu přihodil i stavebnici Diatone Blade 250 v kombinaci uhlíkových dílů se sklolaminátovou rozvodnou deskou. V následujícím textu se pokusím o zhodnocení této stavebnice a dále i o její srovnání s 3D print coptery, zejména s koncepčně podobným Peonem 230. Model dorazil v celkem elegantní placaté krabičce, ve které se po otevření ukázala řádka zatavených sáčků s díly. Pečlivosti balení a provedení není co vytknout, je patrné, že Diatone patří k výrobcům, kteří se snaží o udržení jisté úrovně. Součástí dodávky jsou i průhledné vrtule Diatone. Po kontrole dílů (vše v pořádku) a prohlédnutí návodu mohla stavba začít. Největším dílem je rozvodná deska (PDB) a rovnou napíšu, že to je také díl nejkontroverznější. Provedení je sice na pohled slušné, ale při důkladnější kontrole se objeví několik otázek. Asi jako první padne do oka osazení LED. Ve stavebnici obdržíme LED PCB hned ve čtyřech barvách, které mají připravená dvě místa k osazení na spodní straně PDB. Připájení na určené místo je sice snadné, ale už při osazení je celkem evidentní, že viditelnost za letu bude mizerná (což se později potvrdilo). Je velmi žádoucí LED doplnit o vlastní, při létání “na oči” je to dokonce absolutní nezbytnost, při FPV létání je to vhodné také (pro potřeby sledování pomocníkem). Druhým nedostatkem rozvodné desky je velmi spartánské osazení stabilizátoru, na desce je pouze 5V stabilizátor v podobě lineárního IO 78M05 (teroretické maximum 0,5A) v SMD provedení. Výrobce ignoroval i doporučení z datasheetu na přidání blokovacích kondenzátorů mezi piny, o filtračním elektrolytu na výstup si lze nechat jen zdát. Stabilizátor funguje, současné verze již příliš sklon ke kmitání nemají, nicméně ideální to není. Z hlediska výkonu je to plně dostačující k napájení běžné řídící desky a přijímače v případě pohonu s třemi články, u 4sLiPOL bych se už docela dost bál přehřívání. To se ostatně týká i samotné rozvodné desky - plocha měděné fólie přívodů k motorům bude dostatečná pro běžné osazení s motory 1806/kV2300 s 5 palců vrtulemi a 3s LiPOL, použití nějakého hardcore pohonu se čtyřčlánkem bych si ale hodně rozmýšlel. Zbylé díly jsou naopak bez problémů a ke kvalitě nemám námitky. Na PDB přišroubujeme svislé sloupky (dodané jsou podařené) a postupně sestavíme celý rám, viz fotografie.  Osazení nemá žádné záludnosti. Pro řídící desku jsou připravené otvory standardní rozteče, na které sedí jak CCD3 (na snímcích), tak i později použitá NAZE32. Připojení motorů je velmi příjemné, napájecí kabely lze díky PDB zkrátit na minimum, až k desce vedou jen signálové. Snadné je i osazení kamery a vysílače, k dosažení nutného sklonu kamery postačí distanční sloupky ve spojení s původně dodanou montážní destičkou. Rám umožňuje i použití vrtulí 6 palců, ale osobně to příliš nedoporučuji, pro extrémní příkony skutečně není PDB optimální a navíc 6 palců vrtule již zasahují příliš těsně k rámu, což není pro účinnost optimální. Osobně jsem použil klasické osazení s motory RCTimer 1806/kV2300 s 5 palců vrtulemi Diatone, regulátory jsou Hobbywing 10A. Při snaze o vyšší výkon bych u vrtulí spíš použil pětipalcové třílisté než šestipalcové. K létání není příliš co dodat, copter létá očekávaným způsobem a výsledky jsou dané řídící jednotkou, jejím nastavením a především schopnostmi pilota. U vlastního rámu nevidím nic, co by výkony nějak limitovalo. V porovnání s 3D print Peonem se vlastnosti příliš neliší. Uhlíkový Diatone je nepatrně tužší, ale s daným pohonem to není podstatné. Výhodou Peona je větší klid pilota, vědomí, že jakákoli rána znamená pro opravu jen chvíli tisku a pár korun za materiál je příjemné. Nejde ani tak o peníze, díly na Diatone jsou cenově v pohodě, na dodávku se ale musí nějaký čas čekat atd. Nicméně odolnost modelu je velmi slušná, ran už se mi s ním podařilo více a zatím jsem nic neulomil, na trávě asi není jeho poškození nic snadného. Při nárazu na něco tvrdého (asfalt) by to asi bylo horší. Jediné co se neosvědčilo je “podvozek”, postupně jsem jeho díly při nárazech poztrácel. Naštěstí asi nejsem sám a na thingiverse už je dostupný model alternativního provedení pro 3D tisk, která je připevněna lépe a problém řeší (takže i u copteru pořízeného jako alternativa 3D tisku již na 3D tisk došlo :-) ). Celkové hodnocení je nicméně velmi pozitivní, za rozumné peníze jsem získal rám se slušnou tuhostí a velmi přehledným osazením, kterému pro sportovní létání s výše popsaným osazením není co vytknout. Drobné výhrady se točí kolem alternativy, kdy by někdo chtěl model osadit v “hardcore stylu”, pak bych spíše doporučil se podívat po stejném modelu ve fullcarbon provedení, který nemá integrované PDB a místo ní je další uhlíkové plato. To ještě zvedne tuhost a navíc si lze vybrat PDB vhodnější pro větší proudy a čtyřčlánkové napájení… Na závěr ještě souhrn osvědčeného osazení (aktuální stav, pokud je na některé fotce vidět něco jiného, došlo skutečně ke změně): Řídící jednotka Afroflight NAZE32, doplněná o bzučák Motory RCTimer 1806 kV2300 s vrtulemi Diatone 5x3 Regulátory Hobbywing 10A, v dohledné době budou vyměněny za ZTW Spider 18A LiPOL 3s1300mAh, buď lehčí Zippy Compact 25C nebo těžší, ale podstatně tvrdší GensAce 25C Přijímač DSMX Orange 410X, připojený pomocí PPM výstupu FPV sada 5,8GHz z Banggoodu - Eachine 200mW s CMOS kamerou 110st úhel záběru OSD z Hobbykingu, jednoduchý typ E-OSD ukazující pouze napětí a čas.

15.07.2023 03:42

3D tisk a coptery třídy 250


[http://modelweb.fotozona.cz/2016/01/3d-tisk-coptery-tridy-250.html]
Jednou ze zajímavých oblastí využití 3D tiskárny je možnost výroby rámů na modely multicopterů. V následujícím článku se pokusím shrnout své zkušenosti pro oblast v současnosti populární třídy “FPV Race 250”. Úvodní předpoklady Metoda 3D tisku se postupně stává běžnou rutinou, použitelnou v řadě oblastí. Coptery nejsou žádnou výjimkou, zejména právě třída 250, kde není příliš velký problém s limity velikosti tiskové plochy. Pro dobrý výsledek si je nutno uvědomit, v čem jsou silné a slabé stránky technologie ve srovnání s obvyklým frézováním ze skla či uhlíku. Slabinou je samozřejmě absolutní pevnost - plochá destička o tloušťce 2mm vytištěná z ABS se pevností ani náhodou nevyrovná stejné destičce z uhlíkového kompozitu. Tuto nevýhodu lze ale nekolika způsoby kompenzovat. V první řadě lze vytisknout i “prostorovější” tvar, plochou desku tedy doplnit o žebra, která doplní pevnost při celkem malém nárůstu hmotnosti (klasický princip jeřábové konstrukce). Toto se týká plastu obecně, 3D tisk má ale ještě jednu vlastnost, kterou se zásadně liší od stříkaných plastových dílů, kterou je možnost práce s výplněmi. Jednoduše řečeno, výrobek se vždy tiskne po vrstvách (0,2-0,3mm na vrstvu). Nic nás ale nenutí k tomu, aby vrstvy skryté uvnitř výrobku byly plné, naopak se běžně používá varianta, kdy je výrobek téměř dutá (například jen cca 20% výplně). To ale umožňuje změnit celkový pohled na návrh výrobku - rameno se typicky může navrhnout podstatně tlustší a profilované, při použití menší hustoty výplně přitom ale hmotnost nijak nenaroste, celkové rozložení pevnosti naopak může být velmi vhodné. Proto je narosto reálné metodou 3D tisku vytvořit model, který má lepší poměr hmotnost/pevnost  než model frézovaný ze skelného laminátu a je zhruba rovnocenný uhlíkovému (klady a zápory se liší, tak srovnání není nikdy zcela přesné). V neposlední řadě pak 3D tisk nabízí i variantu “pojmout to úplně jinak, například prostorový trup tištěný jako jeden celek atd. Navíc ale záhy zjistíte zásadní klad 3D tisku spíše z oblasti psychologické - když u takto pořízeného copteru urazíte rameno, tak to znamená pokrčení rameny a po návratu domů odklepnutí příkazu tisku pro tiskárnu s přímými náklady na díl v jednotkách korun. U “klasického” copteru může být pevnost vyšší, jenže když už dojde k poškození, tak je jednak cena náhradního dílu vyšší a navíc znamená nehoda i pauzu v létání než náhradní díl dorazí. Proto se u 3D tisku v mnoha případech ani není nutné se tolik snažit o maximální odolnost dílů, v jistém smyslu lze některé díly chápat jako snadno obětovatelnou “deformační zónu”… A nyní ke konkrétním modelům. Peon 230 Klasická konstrukce, na první pohled nijak atraktivní. Při bližším průzkumu ale zjistíme, že autor návrhu odvedl opravdu dobrou práci, právě s ohledem na specifika 3D tisku. Spodní plato je tedy řešeno “prostorově” a výrazně tím zesíleno, ramena jsou také profilová. Výsledkem je velmi dobrý poměr hmotnosti a pevnosti, model se navíc naprosto bez problémů tiskne. Materiál jednoznačně ABS, v budoucnu lze zkusit i modernější materiály na ramena (XT CF), ale není to nutné. Můj exemplář na snímcích má mírně prodloužená ramena, nicméně vrtule 6 palců použít není možné s ohledem na délku plata. Možným řešením je namontovat zadní ramena do šípu (styl TBS Discovery), je pak nutno převrtat montážní díry. Toto mám ověřeno, z praxe to ale spíš nedoporučuji a při případné opravě po havárii bych se spíš vrátil k původní délce, vrtule 5 palců zcela vyhovují. Celkové hodnocení je jasně pozitivní pro nasazení na létání “jen tak” či FPV Race a obecně pro získání zkušeností, v tomto směru jde o ideální volbu. Peona naopak příliš nedoporučuji zkoušet ve spojení s GoPro/YI či Mobiusem, rám je poměrně malý a rozměry plata stísněný, pro létání s větší kamerou jsou lepší volby. DR6 Racer Jde o pěkný příklad copteru, který je pro 3D tisk řešen “úplně jinak”. Autor se ani náznakem nesnažil kopírovat klasické CNC návrhy, vytvořil prostorový trup optimalizovaný na Mobius kameru, motory jsou uchyceny na čtvercovém rámu vytištěném v jednom kuse. Ten je s trupem spojen O-kroužky, uchycení je řešeno tak, že při visu míří nos nahoru, do roviny se trup dostane při rychlém letu. Z hlediska tisku je rám na hranicích možností tiskárny o ploše 20x20cm, ale jde to to, rám je jednoznačně vhodné tisknout z ABS. Trup se o něco lépe tiskne z PLA, z ABS je parametry ještě lepší, ale mohou se objevit problémy při tisku (kroucení). Moje hodnocení je trochu rozporné. K DR6 mám docela těsný vztah, je to vlastně první quad 250, který mi bez problémů létal, s výkony jsem spokojen. Problém ale vidím v malé univerzálnosti, DR6  je odladěn na Mobius, ale v podstatě nic jiného do něj příliš nesedí. Trup ani nepřekypuje prostorem, osazení je dost stísněné atd. Určitě jde o krásnou ukázku možností 3D tisku, ale otevřeně nejde o konstrukci zcela praktickou. Hovership MHQ-2 Konstrukce docela zajímavá svým původem, v podstatě jde o komerční návrh, který je ale poskytnut na Thingiverse zdarma a autoři se snaží vydělávat prodejem komponentů pro osazení - proč ne :-) Koncepce je v “QAV stylu”, na výběr je varianta se zcela odděleným “clean plate” na silenblocích (tedy styl jako u většího QAV500) anebo kompaktnější varianta, kdy jedno plato a silenbloky odpadnou, trochu posun k stylu malého QAV250. K návrhu nemám námitky, asi bych po zkušenostech spodní “čisté plato” vytiskl o milimetr tlustší, jinak ale OK. Ramena sice nejsou optimálně profilová, jsou ale řešena poměrně masivně a při použití menší vnitřní výplně vyjdou pevná a lehká. Ramena jsou dostupná ve verzi pro vrtule 5 palců i delší pro 6 palců, obě jsou dobře použitelná. Copter je navržen se sklopnými rameny, popravdě ale mechanismus mě moc nenadchl a zejména s menšími rameny pro 5inch vrtule doporučuji sklápění vynechat a šrouby dotáhnout napevno (případně upravit plata ještě před tiskem aby se drážky pro sklápění nahradily dírou pro fixní montáž. Model jsem postavil jako platformu pro focení a filmování pomocí Xiaomi YI, tedy s kompletním clean plate a v tomto ohled jsem absolutně spokojen - potlačení vibrací opravdu funguje a nevidím žádný problém.  Naproti tomu se mi model moc nezdá vhodný pro akrobacii a závody - je to tak trochu “autobus”, který proti Peonu či dále popisovanému Firefly nepřináší žádné výhody. Možná by se dojem trochu posunul vynecháním čistého plata, ale výhody by asi pořád nebyly žádné. Pro focení s lehkým copterem třídy 250 je to ale podle mého názoru nejlepší volba. Firefly Jde o propracovaný klon Immersion Vortex. Konstrukce je smíšená - ramena jsou z uhlíkových trubek 12mm, uchycená promyšleným mechanismem pro sklápění. Ke konstrukci klonu nelze mít výhrady, výsledná pevnost i hmotnost je velmi slušná, navíc je opravdu funkční skládání ramen. Tisk je klasický z ABS, asi není nutno shánět nic lepšího. Uhlíkové trubky je vhodné sehnat kvalitnější, vinuté z tkaniny, běžně dostupné “protlačované” (snadno ke koupi třeba u Pecky) nejsou optimální. Nicméně použít jdou také, můj exemplář prozatím létá právě s nimi. Model létá skvěle a praxe navíc ukázala i velmi nadprůměrnou odolnost při nárazech. Při nárazu se totiž obvykle sklopí rameno, což nedestruktivně spotřebuje nemalou část energie kolize, reálné poškození pak není žádné. Upozorňuji ale, že stavba modelu není v žádném případě vhodná pro začátečníky! Problém je v tom, že originální Vortex používá elektroniku přesně na míru. Při osazování “klonu” klasickými komponenty narazíme na poměrně stísněný prostor atd. Vyřešit to samozřejmě jde, ale prakticky nezbytnou podmínkou je instalace kompletně pájená (použití NAZE32 bez pinů a kabely přímo na desku), vhodné je i vytvoření propojky USB na míru atd. Pro zkušenějšího modeláře to není nic nepřekonatelného, zapomeňte ale na prosté zasunutí kabelů. Pokud vám nedělá podobné osazení problém, tak lze Firefly plně doporučit. Vhodný je na “race létání”, celkem se ale hodí i pro použití s GoPro/YI.

15.07.2023 03:42

Něco o modelech raket 4 - co dále?


[http://modelweb.fotozona.cz/2014/07/neco-o-modelech-raket-4-co-dale.html]
Předpokládejme, že se první start podařil, ověření funkce a seznámení s principy modelů raket proběhlo. Nyní si musí každý sám zvážit, zda ho tento obor modelařiny zaujal natolik, zda se mu chce věnovat více. S tím souvisí úvaha o tom, jakým směrem se bude ubírat. Volba je na každém jednotlivci, v článku chci nastínit několik možných směrů. Soutěžní létání S modely raket se stále létá soutěžně podle mezinárodních pravidel FAI. Je možné navštěvovat jak národní soutěže v rámci SMČR, tak mezinárodní spadající pod FAI, informace najdeme například na příslušné části webu SMČR. Existuje 10 plnohodnotných kategorií a 2 s předběžnými pravidly, reálně se ale dá mluvit o soutěžích v osmi oblastech, které zkusím stručně charakterizovat. Výškové kategorie S1 a S2 Soutěží se v maximální dosažené výšce pro danou “výkonnostní třídu”. Na mistrovstvích světa se létá kategorie S1 (senioři s motory do 5Ns, junioři do 2,5Ns). S ohledem na požadavek průměru trupu minimálně 40mm na 50ti procentech délky se používají výhradně dvoustupňové modely, první stupeň s průměrem 40mm, druhý pak lehký o pruměru 18mm (méně není povoleno). Na běžných nemistrovských akcích se výška příliš nelétá, možná se to ale do budoucna změní. Problém byl totiž se složitým měřením výšky, nicméně s nástupem elektronických výškoměrů, jako je například na MS používaný Adrel ale toto do jisté míry odpadá. Simulace možného modelu S2/P v programu OpenRocket Kategorie S2 se liší povinností nosit v modelu určenou zátěž, momentálně se prakticky nelétá. V nových pravidlech FAI ale došlo k oživení ve vzdálenější minulosti velmi populární kategorie “vejce”, kdy model nesl jako zátěž syrové vajíčko, které se přirozeně nesmělo rozbít. Kategorie byla oživena v podobě pravidel S2/P, jejím účelem je realizovat let do výšky co nejpřesněji 300 metrů a přistát v čase co nejbližším 60ti sekundám. Vypadá to divoce, ale v praxi to může být velmi zajímavé - vše se jistě bude předem pečlivě simulovat na počítači a ověřovat v tréningu. Na zasedání FAI v roce 2014 se dokonce objevila snaha o prosazení této kategorie do programu mistrovství světa, to sice zatím neprošlo, ale každopádně má kategorie nemalý potenciál. Přistání modelu na streameru Trvání letu na padáku S3 a na streameru S6 Asi nevyžaduje komentář - model letí do výšky a přistává na padáku, měří se čas od startu do přistání. Doba letu mimochodem není právě krátká, u nejvíc létané kategorie S3A (2,5Ns) se měří do maxima 5 minut. V praxi tedy potřebujeme co nejlehčí model a také volit okamžik startu s ohledem na termické proudění. Kategorie S6, streamer, je v podstatě to samé, jen místo padáku se přistávé na brzdící stuze. To je pruh materiálu (papír či plast) s poměrem stran minimálně 1:10, jeho odpor lehký model intenzivně brzdí. Měřené maximum pro S6A je tři minuty. Modely raketoplánů S4 Pro mne nejzajímavější kategorie z “volné části”… Modely se vrací klouzavým letem, v reálu tedy vypadají jako volná házedla. Raketový motor je vynese svisle vzhůru, pak přejdou do klouzavého letu.  Starší soutěžní raketoplány (ještě s odhozem motoru) Donedávna se u typického raketoplánu na vrcholu dráhy odhodil motor, což posunulo pro kluz těžiště, v nových pravidlech je odhoz zakázán. Přechod do kluzu se řeší například klapkou na výškovce, v některých případech ale například i s využitím sklopení křídla pro stoupavý let (na vrcholu dráhy se rozloží). Podle mne zajímavá kategorie - nejprve se musí vyřešit spolehlivý let vzhůru a přechod do kluzu, zásadní je ale i volba okamžiku startu s ohledem na termické podmínky. “Gyrokoptéry” S9 Velmi zajímavá kategorie s návratem modelu rotací. Do výšky model startuje jako klasická raketa, po výmetu se ale místo padáku rozloží rotor a model se vrací autorotací. Tato kategorie je relativně nová a patří mezi novinkami k úspěšným. Létá se opět na čas, maximum pro 2,5Ns je 180s. Raketové kluzáky S8 Start modelu S8E Kategorie principiálně stejná jako S4 podle nových pravidel - start svisle vzhůru raketovým motorem, návrat klouzavým letem. V minulosti byl rozdíl v tom, že se z modelu nesmělo nic oddělit, zatímco u S4 se odhazoval motor, ale tento rozdíl s novými pravidly zmizel. Zásadní rozdíl je ale jinde - modely kategorie S8 musí být řízeny rádiem. Reálně se létají dvě kategorie. Junioři létají kategorii S8D - motory 10-20Ns, rozpětí minimálně 950mm, létá se čistě na čas s maximem 360s. Senioři dnes létají novější kategorii S8E/P - motory 20-40Ns, rozpětí minimálně 1100mm. Zásadní rozdíl je ale hodnocení, kromě času (maximum opět 360s) se boduje i přistání na bod a v přesném čase. Do metru od bodu 100b navíc, pak 95b, 90b atd. Maximální zisk z letu je tedy 460b (při přistání do metru od bodu přesně v 360s), navíc se obvykle létá po skupinách s přepočtem na 1000b. V podstatě obdoba termických elektrovětronů, například lze přirovnat k národní kategorii RCEJ či RCEO. Asi nikoho nepřekvapí, že mě nejvíc zajímá právě tato kategorie, nebýt nedostatku času bych asi pravidelně jezdil na světové poháry.  Kategorie maket - S5 a S7 Jde o přesné zmenšeniny skutečných raket. V obou případech se nejprve boduje kvalita modelu - klasické maketářské bodování. Následuje let. V kategorii S5 se hodnotí dosažená výšky, v praxi to znamená, že jsou dnes vlastně všechny modely dvoustupňové, typicky Nike Ajax a podobné. V kategorii S7 se hodnotí dojem z letu a efekty - například body za více stupňů, maketové odhození startovacích boosterů atd. V rálu proto špičkoví maketáři v S7 létají s maketami velkých nosných raket jako je Sojuz, Saturn či Ariane, které nabízejí jak řadu detailů, které se dobře bodují ve “statice”, tak následně řadu možností pro letovou ukázku. Modely S7 jsou vesměs skvěle propracované a vyžadují minimálně stovky, někdy ale i tisíce hodin práce.  Celkově vzato si je v soutěžním létání co vybrat. Modely S3,S4,S6 a S9 jsou zajímavou alternativou k volným modelům letadel, i zde záleží na schopnosti odhadu počasí. Modely jsou přitom relativně snadno postavitelné a samotný model je celkem levný - i špičkový laminátový model lze zhotovit doma za cenu, která je třeba vedle ceny špičkového volného větroně F1H či F1A téměř směšná. Životnost je sice menší, ale i tak to není nic drahého. Raketové motory sice cenu zvednou, ale není to nějak kritické. Soutěžní minimotor 2,5Ns se dá pořídit někde od ceny 1,3EUR, tedy cca 35 korun, na soutěž v jedné kategorii jsou potřeba 3-4 kusy. Tohle skutečně není nic nedostupného. I RC raketový kluzák lze postavit doma, odhaduji, že za materiál na můj exemplář jsem nedal ani 500 korun, RC vybavení je dnes také levné. V této kategorii vyjdou poměrně draze motory, soutěžní speciál  s dlouhým tahem začíná někde kolem 6EUR a 4 soutěžní starty tak vyjdou přes 600 korun. Naštěstí se najdou levnější alternativy pro tréning (navíc lze použít i gumiprak a vlečný háček), takže celkové výdaje taky nejsou nic neúnosného. Kategorie maket pak jsou vyloženě o schopnestech modeláře ve stavbě, peníze nerozhodují. Rekreační létání “jen tak” Pokud se nechceme do raket ponořit jako do prioritní zábavy, nic nebrání v tom létat primárně například s modely letadel a rakety mít jen jako doplňkové zpestření. Stavět jde ledacos. Mě například docela baví stavět “remaky” starých stavebnic amerických firem. Existují zdroje, například tento web, kde se dají najít doslova sbírky naskenovaných návodů ze stavebnic, doplněných o tvary stabilizátorů a často i naskenované obtiskové aršíky. Není nic složitého podobný model postavit i bez stavebnice, tak maximálně zakoupíme hotové plastové hlavice, které Estes prodává i samostatně. Obtisky lze na laserové tiskárně vytisknout na samolepící fólii, výsledek je často velmi vydařený. Připojuji dva příklady - modely Red Max a Rascal původem od Estesu. Zrovna tak nic nebrání stavbě různých polomaket skutečných raket, které mohou vypadat velmi hezky. Nebo lze postavit RC raketový kluzák v menší velikosti (pro motor 5-10Ns), což zásadně zlevní proti soutěžním speciálům motory, díky snadné dostupnosti ultraminiaturní RC výbavy přitom mohou létat velmi pěkně. Ale nápadů jistě může být daleko více… Větší modely Rozvojem předchozího bodu může být přechod k modelům větší velikosti. I v rámci “FAI limitů” lze dojít k poměrně zajímavým modelům. Není například problém s běžnými motory (motorů lze použít i více paralelně, tzv. svazky) postavit rakety o délce přes metr a průměru 50-75mm, to již v reálu vypadá velmi zajímavě. V českých podmínkách se zde uplatňují dříve zmíněné světlicové motory ROS, které to zlevní, popravdě ale možnosti s klasickými motory jsou širší. Zejména u dvoustupňových model lze dosáhnout výšek i přes 1000 metrů. Příklad modelu na motor ROS, případně dva motory Klima D9. Délka téměř 120cm, prostor pro "užitečné zatížení",  jako je například výškoměr nebo radiomaják. Přirozeně pak lze pokračovat ještě dále a případně přejít do oblasti tzv. High Power Rocketry s motory o impulsu přes 160Ns, to by bylo ale na několik samostatných článků. Nadšence z tohoto oboru přirozeně může záliba plně pohltit, komplexnost s velikostí rychle narůstá, ale to už je trochu mimo zaměření mých článků. Lze doporučit například web Rakeťáci. Jak vidno, možností zábavy se v raketovém modelářství najde až dost :-)A další díl článku (vzniklý až o 7 let později) najdete zde...

15.07.2023 03:42

Něco o modelech raket 3 - první starty s raketou


[http://modelweb.fotozona.cz/2014/07/neco-o-modelech-raket-3-prvni-starty-s.html]
Estes SkyWriter - příklad stavebnice použitelné pro začátek. Historie a teorie motorů je za námi, přichází čas k prvnímu startu. První start by neměl být nijak komplikovaný a potřebujeme k němu následující věci: Jednoduchý model rakety s návratovým zařízením na standardní motor průměru 18mm třídy A-C Vhodný motor Startovací rampu Zařízení pro zážeh motoru Uvedené body lze získat různě, pokusím se nadhodit několik vhodných variant. Model rakety Sice jsem zastáncem domácí stavby, nicméně pro úplně první starty mi nepřipadá jako špatný nápad zakoupit raketu ve formě stavebnice, nejspíše od firmy Estes. Nabídka například u firmy Pecka Modelář je docela slušná a ceny nejsou nijak extrémní - za 250-350 korun se najde pěkných pár vhodných modelů. Výběr lze realizovat podle vlastního vkusu, model by ale měl být určený na standardní motory o průměru 18mm. Rozměry volte spíše menší, průměr trupu 25-40mm, délka do 50cm, obvyklá vzletová hmotnost 35-70g. Koupí stavebnice (či dokonce hotového modelu, ale neuškodí trocha ruční práce na stavebnici) od firmy Estes získáme model zaručeně letuschopný a stabilní s promyšleným ložem motoru a vhodným padákem, stačí dodržet stavební návod. Čistě domácí stavba rakety je samozřejmě možná a snadná, v zásadě se je nutno naučit jen dvě věcí - výrobu trupových trubek a výrobu hlavic. Ke zhotovení trubky je v jistém smyslu stále nepřekonatelná “socialistická metoda” založená na spirálovém vinutí několika vrstev papírové hnědé lepicí pásky, příležitostně nafotím a popíšu do podrobna. Hlavici lze vytočit pomocí běžné elektrické vrtačky z balsového hranolu, případně hustého polystyrénu (modrá pěna). Postupy nejsou složité, nicméně vyžadují trochu cviku a také počítejte s jistým nepořádkem v bytě, neobejdete se ani bez lakování, což je další věc vyžadující prostor. Pokud vás rakety zaujmou hlouběji, je nutné s tímto počítat, pro prosté vyzkoušení má stavebnice (zejména v E2X provedení, které nevyžaduje barvení) svůj půvab. Vhodný motor Pokud si to “prostě chcete zkusit”, tak je asi nejsnazší koupit motor Estes podle doporučení u dané stavebnice. Cena je sice vyšší, ale zakoupíte ho v ČR bez nutnosti něco shánět.  Pokud jste přesvědčeni, že si s raketami chcete pohrát více, tak se mi jeví jako nejsnažší cesta objednat ze zahraničí motory Klima. Rozměrově jsou s Estes A, B i C kompatibilní, takže lze použít bez úprav i ve stavebnicích, vyjdou ale výrazně levněji.  Rampa a zařízení pro zážeh Typický  "Starter Kit" V zásadě stačí svářecí drát 3mm zapíchnutý do země. Sám takto létám nejčastěji hlavně proto, že drát mohu nechat trvale válet v kufru auta a je tak po ruce. Rampu lze ale přirozeně vyrobit i elegantněji, námětů se najde více. Za pozornost stojí i koupě stavebnice Estes ve formě “Starter kitu”, kdy je kromě stavebnice rakety zahrnuta i rampa a odpalovací zařízení. Cena těchto setů se pohybuje v rozmezí 600-850 korun a s ohledem na to, že dodaná rampa je pro menší modely použitelná prakticky “navždy”, to není špatná investice. Jinak se ale přirozeně dá zařízení pro elektrický zážeh snadno improvizovat s dvojlinkou, krokosvorkami a zvonkovým tlačítkem. U motorů Klima je pak přiložena zápalnice a k odpalu stačí zápalky… Vlastní start Při pečlivé přípravě podle návodu by mělo vše proběhnout bez problémů. Let probíhá ve fázích podle následujícího obrázku: Zážeh - elektricky nebo zápalnicí Start a aktivní fáze letu - do vyhoření TPH raketa zrychluje Dohoření TPH a přechod do setrvačné fáze Zpoždění motoru a let setrvačností Apogeum - vrchol dráhy Výmet návratného zařízení po dohoření zpožďovací slože. V ideálním případě následuje krátce po apogeu Bezpečný návrat na padáku až do přistání. V ideálním případě vše proběhne bez problémů a další starty budou přecházet do rutiny. Nyní je již na každém zájemci, zda se rozhodne pro vlastní stavbu dalších modelů a případně přechod k větším modelům (nebo k soutěžním speciálům). Typické problémy z mé zkušenosti Doporučuji sice přečtení návodu stavebnice, nicméně přeci jen si dovolím několik postřehů. Mohou nastat problémy se zážehem. Toto je složité zobecnit, záleží na typu motoru. Je třeba zasunout palník či zápalnou šňůru dost hluboho do trysky. Při problémech může pomoci opatrně pročistit trysku a konec TPH vrtáčkem cca 2mm - vrtat jen rukou, ne vrtačkou!!! Minimálně u motorů Estes, Weco a Klima ale nebývají se zážehem problémy. Zaseknutí modelu na rampě - doporučuji vždy zkusit projet rampu vodítky “nasucho”. Zaseknutí modelu sice obvykle není nebezpečné (alespoň u menších modelů s motory do třídy C), model se prostě zasekne a motor vyhoří, ale znamená to zkažený start a vyhození několik desítek korun za motor. Nezapomeňte na ochranu mezi motorem a návratným zařízením! V návodu Estes stavebnic to samozřejme je uvedeno - používá se buď speciální nehořlavá vata či jiné vložky, funkčně stačí obyčejný toaletní papír. Pokud se toto opomene, může se padák seškvařit, což znemožní správné otevření. Hořící ochranná vložka. Z výše uvedeným souvisí další záludnost. Pokud použijete jako ochrannou vložku mezi motorem a návratovým zařízením obyčejný zmuchlaný ubrousek či toaletní papír, tak sice obvykle svůj účel splní dobře, ale některé motory ho mohou zapálit. Modelu se nic nestane, vložka je vesměs spolehlivě vyhozena ven, jaksi ale k zemi padá kus hořícího papíru :-( Nedělají to všechny motory, například u výmetné slože motorů Weco je ale zapálení vložky téměř jisté. Padající papír v nadpoloviční většině případů uhasne ještě před dopadem, je ale vhodné nechat pomocníka jeho pád sledovat a na místě dopadu najít a případné jiskry zlikvidovat. Optimální je přirozeně sehnat si nějakou nehořlavou ochranu… Problémy s otevřením padáku atd. Toto je těžké zobecnit, správný postup balení padáku a složení spojovacích šňůr je spíš otázka cviku. U prvních modelů ve velikosti zmíněné v článku se ale není nutno přehnaně obávat, pokud se z modelu vymete padák a hlavice ven, tak i s nerozbaleným padákem zpravidla padá model naplocho a celkem pomalu a dopad přežije jen s minimálním poškozením. U větších modelů to ale už nemusí být taková legrace a je na místě se balení padáku pořádně naučit Odkaz na další díl seriálu - další možnosti

15.07.2023 03:42

Něco o modelech raket 2 - komerční raketové motory


[http://modelweb.fotozona.cz/2014/07/neco-o-modelech-raket-2-komercni.html]
Historii máme za sebou, v druhém dílu série je na místě probrat, čím budeme model rakety pohánet. Jak jsem napsal v úvodu, hodlám se zabývat pouze tovární produkcí, nikoli domácí výrobou. Pro modely raket se používají motory na tuhé pohonné hmoty (TPH). U modelů ve velikosti odpovídající FAI třídám lze toto brát jako 100% pravidlo, skutečně se u takto malých motorů jiné řešení nevyskytuje. Motory na TPH ale převládají i v oblasti modelářské “high power rocketry”, čistě kapalinové se nevyskytují prakticky vůbec, výjimečně se setkáme s hybridními (tuhé palivo, kapalné nebo plynné okysličovadlo), v rámci této série článků to ale lze zanedbat. Výkon a značení motorů Základním parametrem raketového motoru je jeho celkový impuls, udávaný v newton-sekundách (Ns). Pochopení je snadné - hodnota v Ns udává, jaký tah by měl daný motor v případě, že by doba jeho tahu byla přesně jedna sekunda. Pokud tedy máme motor s udaným impulsem 10Ns, tak se k této hodnotě lze dostat buď tahem 10N po 1 sekundu, nebo 5N po 2 sekundy atd. K zjištění, která varianta platí, slouží druhý parametr - střední tah. Udává se v newtonech a označuje průměrnou hodnotu tahu daného motoru. S její znalostí se lze dopočítat k době tahu - má-li motor celkový impuls 5Ns a střední dat 4N, bude doba tahu 5/4, tedy 1,25s. Výpočet není zcela přesný, tah obvykle není zcela lineární, nicméně pro naše potřeby vesměs plně vyhoví.  Posledním důležitým parametrem je zpoždění. Jeho význam je prostý - po nějaké době od ukončení tahu motoru následuje tzv. výmet - v podstatě exploze malého množství černého střelného prachu v opačném směru než je tryska (tedy do trupu rakety). Uvolněné plyny vyhodí padák či jiné zařízení, na kterém model přistane. Hodnota zpoždění udává, jak dlouhý je interval mezi dohořením TPH a vyhození padáku. Parametr je důležitý, protože po dohoření TPH letí model setrvačností dále a padák je nutno vyhodit v momentu, který se co nejvíce blíží bodu dosažení vrcholu dráhy (a tedy minimální rychlosti). V praxi se na motoru setkáte dnes výhradně se značením v následujícím formátu: C6-3 Písmeno je od A do G (u modelů mimo FAI i vyšší) a udává celkový impuls v intervalech podle následující tabulky. Následující číslice udává střední tah přímo v newtonech. Číslice za pomlčkou pak udává zpoždění v sekundách (může se zde objevit i písmeno P jako “plugged” což znamená, že daný motor výmet vůbec nemá). Označení písmenem Impuls od- do Ns 1/2A 0,626-1,25 A 1,251-2,50 B 2,51-5,00 C 5,01-10,00 D 10,01-20,00 E 20,01-40,00 F 40,01-80,00 G 80,01-160,00 Pro náročnější výpočty je samozřejmě vhodné vyhledat dokumentaci výrobce s přesným průběhem tahu pro daný motor, ve většině případů však vystačíme s pochopením základního označení. Konstrukce motoru U komerčně prodávaných modelářských raketových motorů se vyskytují v zásadě jen dvě varianty řešení. První , daleko častější a do třídy C asi výhradní řešení, je jednorázově použitelný motor lisovaný do papírové trubky. Konstrukce je na obrázku a zahrnuje následující části: Plášť motoru, obvykle papírová trubka Tryska, například z kaolinu TPH, obvykle pod tlakem lisovaný černý střelný prach Zpožďovací slož Výmetná slož (obvykle volně sypaná hrubá zrna černého střelného prachu). Motor se zapálí tryskou, TPH postupně odhořívá, při svém dohoření zapálí zpožďovací slož. Ta pomalu hoří určenou dobu, po dohoření následuje výmet zapálením černého střelného prachu, který vyhodí padák. Motor se po použití vyhazuje, nové plnění není možné (obvykle by to ani nešlo kvůli opotřebení pláště a trysky, nejde jen o bezpečnost). U silnějších motorů (třídy F a G, výjimečně i E) se občas používá vnitřní hoření, kdy je v TPH po délce kanál, což zvýší plochu hoření, princip jednotlivých dílů motoru je ale totožný. Druhou variantu nabízí ve velikostech, o kterých píšu, výhradně americká firma Aerotech. Jde o tzv. reloadable engine, tedy motor vícenásobně použitelný. Plášť je v tomto případě hliníkový, přední a zadní čelo je šroubovací. Zakoupí se hliníková sestava těla motoru (hardware) a do ní pak tzv. reload kit, tedy náplň. Reload kit obsahuje trysku (ta se používá jednorázově), zrna TPH s vnitřním hořením, zpožďovací slož a výmetnou slož. K tomu doplňkové díly jako například těsnící O-kroužky atd. Po sestavení je funkce motoru stejná jako v předchozím případě, pouze je malinko složitější zážeh (motor se zapaluje na horním konci, ne u trysky), to je ale plně popsáno v návodu. Po letu se hardware vyčistí a lze znovu naplnit. Toto řešení má význam pro silnější motory (od E nahoru, Aerotech vyrábí i řadu motorů mimo FAI limity). U slabších motorů vyjde toto řešení spíše dráže než jednorázové, právě někde u třídy F nastává zlom, kdy tyto motory začnou být zajímavé. V žádném případě je nedoporučuji pro první pokusy s raketami, nicméně po získání zkušeností a zájmu o stavbu větších modelů to může být zajímavé. Zážeh motorů V otázce bezpečného zážehu motoru je patrná určitá odlišnost mezi USA a Evropou. V bezpečnostních pravidlech americké asociace NAR se připouští výhradně elektrický zážeh. Do trysky motoru se vloží speciální palník (obvykle dodaný s motorem). K palníku se připojí krokosvorkami dvojlinka dlouhá minimálně 5 metrů, jeden drát je přerušen tlačítkem (stačí zvonkové). Dvojlinka se připojí k baterii 6-12 Voltů a stiskem tlačítka motor odpálíme. Celkem jednoduché a bezpečné. Existuje ale ještě druhá možnost, kterou je použití zápalnice (stejné jako u volně prodávaných ohňostrojových raket), například německé motory Weco a Klima se dodávají se zápalnicí místo elektrického palníku. Zápalnici vložíme do trysky, zajistíme balsovým klínkem a zapálíme, poté odejdeme do bezpečné vzdálenosti. Postup je spolehlivý a nemusíme se motat s dráty. Osobně použití zápalnice mírně preferuji pro jednoduché jednomotorové rakety, nicméně elektrický zážeh se je vhodné naučit také. Jednak je povinný na soutěžích, navíc je nezbytný pro současný zážeh více motorů atd. Možnosti nákupu motorů v ČR (a z ČR) Poznámka - tato kapitola popisuje zkušenosti platné v létě 2014. Situace se časem může měnit k lepšímu i horšímu, nemohu proto zaručit trvalou platnost. Firma Rapier Pardubice V ČR existuje výrobce poměrně kvalitních motorů na TPH. Vyrábějí se motory tříd A,B,C a D ve více provedeních. Problém je ale v tom, že výrobce příliš nestíhá a preferuje export, web má zcela neaktuální a příliš nekomunikuje. V běžné obchodní síti se občas vyskytují motory tříd A a B o průměru 15mm, vhodné k rekreačnímu létání, méně často i C a D. Kromě toho Rapier vyrábí motor třídy A o průměru 13mm, který je velmi vhodný k získání prvních zkušeností se soutěžními modely FAI (pro žákovské soutěže v ČR je to předepsaný typ motoru). Cenově se pohybujeme v relaci 25-50 korun za start. Motory Estes Americké motory Estes k nám dováží Astramodel a vyskytují se i v maloobchodní nabídce. Slušnou nabídku motorů a raket Estes drží skladem například Pecka model, dostupnost tedy dobrá. Problémem jsou ale ceny - vychází dráže než v USA a jeden motor třídy C se blíží 85 korun, B lehce přes 70 korun (při nákupu balení 24ks, v malém je to ještě horší). Silnější motory třídy D pak již lezou přes 140 korun za kus. V době psaní článku se ale objevila jistá naděje, že Estes zařadí do nabídky u nás známý rakouský obchod Lindinger, avizované ceny jsou cca o 30% nižší, což by již do jisté míry zajímavé bylo, na potvrzení je ale nutno počkat. V nabídce Estesu je i minimotor třídy A použitelný pro získání zkušeností se soutěžním létáním, proti Rapieru vyjde dráž, nicméně je snáze dostupný. Německé motory Klima Velmi zajímavou alternativou jsou motory německé výroby. Sám spokojeně používám německé motory A,B,C značky Weco, jejich výroba byla zastavena ve prospěch vylepšených pod značkou Klima. Dostupné jsou v kategorii A,B,C,D, všechny v průměru 18mm, u některých lze dokonce vybírat mezi různými tahy. Ceny za kus vycházejí 30-50 korun za kus slabších, pro nové D pak necelých 90 korun, ale je nutno dodat, že ve třídě D jsou motory Klima parametry poměrně nadstandardní díky použití kompozitní slože místo obvyklého černého prachu. Do ČR je bohužel nikdo nedováží, nákup je ale možný u rakouského Lindingera i přímo u firmy Klima (tam je poštovné méně výhodné). Firma Klima navíc avizuje i motory o průměru 24 a 29mm silnějších tříd (až po F), na trhu by se snad měly objevit ke konci roku 2014. SierraFox Hobbies V tomto případě nejde o typ motoru, ale o název eshopu z Itálie. Obchod je do značné míry zaměřen na výrobky z oblasti “high-power rocketry”, nicméně najdou se i jiné věci. Především se jedná o asi jediný bezproblémový zdroj RMS motorů Aerotech (i jednorázových motorů této značky). Ceny sice nejsou nejnižší, ale zde se bavíme o motorech silnější třídy, kterých se nespotřebuje tolik. Ke koupi zde jsou i klasické motory Estes a Klima, cenově se ale nijak neliší od jiných možností. Obchod je ověřen více českými modeláři. Soutěžní speciály Složitější to budou mít zájemci o špičkové soutěžní létání, což vyžaduje motory třídy A o co nejmenší hmotnosti a pak speciály pro RC raketové kluzáky tříd D a E s velmi dlouhým tahem. Osobně vím o dvou zdrojích. Motory MRK (Marian Krause) jsou špičkové soutěžní motory. Původem jde vlastně o slovenské speciály od M. Jelínka, který ale předal výrobu panu Krausemu. Objednání je ale poměrně složité, sám jsem využil kontaktů od našich reprezentantů a nechal si motory dovézt. Motory Cosmo jugoslávské výroby jsou nabízeny i online, zde prozatím ověřuji možnost objednání.  Situace kolem motorů Delta české výroby je mi poměrně nejasná a prozatím cestu k jejich získání nemám. Celkově vzato situace sice není ideální (hlavně cenově), ale na druhé straně se toho dá v součtu snadno koupit víc než dost. Když si to srovnám se situací ze začátku 80tých let, kdy motory domácí produkce prostě nebyly a možnosti nákupu ze zahraničí byly prakticky nulové, tak si vlastně není na co stěžovat :-) Odkaz na další díl seriálu - první pokusy

15.07.2023 03:42

Něco o modelech raket 1 - historie


[http://modelweb.fotozona.cz/2014/07/neco-o-modelech-raket-1-historie.html]
K napsání tohoto článku mě přiměly reakce, které zažívám na leteckomodelářských soutěžích, kde občas pro zpestření vypouštím modely raket. K mému překvapení velmi mnoho lidí (v oblasti letecké modelařiny přitom velmi pokročilých) vůbec nemá tušení o tom, jak je to s modely raket, starší modeláři sice často reagují vzpomínkami na to, jak to bylo před desítkami let, ale o aktuální situaci také vědí pramálo. Proto jsem se rozhodl něco na to téma sepsat. K mému určitému zděšení mi ale rozsah lehce přerostl přes hlavu, takže z toho bude “seriál”. Cíl je prostý - omezit mýty a poskytnout aktuální informace o tom, jaké jsou možnosti v tomto oboru. Začnu ale od vzdálenější historie :-) Něco málo úvodem V úvodu nikdy neuškodí definovat, o čem vlastně budu dále psát. Téma je poměrně prosté - budu se zabývat raketovými modely s motory na TPH tovární výroby o výkonech řekněme v rámci limitů FAI, tedy obvykle do 80Ns, spíše výjimečně do 160Ns (vysvětlení jednotky bude následovat). Většími raketami a motory vyráběnými “na koleně” se budu zabývat jen okrajově v pozdějších dílech - osobně sice proti “high power rocketry” nic nemám a do jisté míry s tímto oborem koketuji také, ale beru to zkrátka jako trochu samostatné téma.  Zrod v USA Zrod raketového modelářství je datován do roku 1957, kdy George Harry Stine z USA sepsal první pravidla fungování této záliby, dodnes známé jako Pink Book. Samozřejmě nešlo o prvního člověka zabývajícího se raketami v "modelářské velikosti", různé pokusy probíhaly už mezi válkami a mnoho z nich by dnes spadalo spíše do modelařiny. Dokonce zde lze jmenovat i českého průkopníka Ludvíka Otčenáška.  Aktivity pana Stinea byly ale průlomem v tom smyslu, že přispěl k přechodu raketového modelářství z podoby experimentů a atrakcí do široce rozšířené záliby, ke vzniku první raketomodelářské asociace, kterou byla americká NAR, atd. Důležité bylo i zaměření na bezpečnost s cílem zpřístupnit tuto zálibu i mládeži. Je nutno si uvědomit datum - v roce 1957 se schylovalo k vypuštění první umělé družice země a po překvapivém prvenství Sovětského svazu se rozpoutaly “vesmírné závody, proto byl logický zájem i o záliby z tohoto oboru. Dalo by se to rozebírat dlouze, ale zkrátka a dobře se to podařilo.  Mimochodem neustále aktualizovaná “Pink book” je základem pravidel NAR dodnes, viz http://www.nar.org/pinkbook/ , zrovna tak dodnes vychází (tuším už v sedmé aktualizaci) pozdější Stineova kniha Handbook to model rocketry. V roce 1958 se navíc zrodila další legenda, kdy výrobu raketových motorů pro modely zahájil pan Vernon Estes - firma Estes existuje dodnes. A s dostupností motorů Estes a později i dalších již rozvoji raketového modelářství nestálo nic v cestě. Počátky v rámci FAI a v ČR Výše uvedené dění se týkalo USA. Pan Stine se podílel i na mezníku důležitém pro širší mezinárodní rozvoj, kterým bylo začlenění sekce “kosmických modelů” do mezinárodní federace FAI, což se stalo v roce 1962 (není to tak dávno, kdy se připomínalo 50té výročí…). Nedlouho poté (1964) formálně vznikla první mezinárodní soutěžní pravidla. A další důležitý mezník se týká tehdejší ČSSR - první oficiální mezinárodní soutěž FAI se konala v květnu 1966 v Dubnici nad Váhom. Mimochodem první národní soutěž v ČSSR se konala již v roce 1963. Vedle USA se totiž raketové modelářství nejvíc ujalo právě v socialistických zemích, ČSSR byla asi první, ale následovaly i další státy - Sovětský svaz, Bulharsko, Rumunsko, Polsko… Důvodem asi byly právě tehdejší “vesmírné závody” mezi SSSR a USA - po startu Jurije Gagarina byla kosmonautika u propagandistů velmi populární a tak vzniku kroužků zájemců o raketové modely v rámci Svazarmu nikdo nebránil, v SSSR a dalších zemích to asi bylo dost podobné. A když se v ČSSR podařilo rozjet i sériovou výrobu motorů, nejprve v Synthesii Pardubice, později především v ZVS Dubnica, tak rozvoji nestálo nic v cestě. Průkopníků bylo u nás více, jmenovat lze například Františka Rumlera a  Milana Jelínka, kteří měli asi největší zásluhu na rozjezdu výroby motorů. V zemích západní Evropy kupodivu rozvoj této záliby hodně zaostal, nicméně i tam se zájemci objevovali. Zlatý věk Od konce 60tých let do řekněme poloviny 70tých let nastal v ČSSR (i ve světě) určitý zlatý věk modelů raket. Motory byly snadno dostupné a celkem levné, pro soutěže slušná podpora Svazarmu, kosmonautika byla stále velmi populární (v USA přistáli na Měsíci, v SSSR zase uspěli s prvními orbitálními stanicemi Saljut). Tehdejší modely raket byly extrémně jednoduché  - trubka vinutá obvykle z hnědé lepicí pásky, balsové stabilizátory a hlavice - i bez stavebnice se dala podobná raketa vyrobit doslova “za večer”. Postupně se zdokonalily i raketoplány s návratem klouzavým letem a vznikaly i pěkné makety skutečných raket. Mezi soutěžními a rekreačními modely tehdy v podstatě nebyl rozdíl, soutěžní model byl obvykle pouze o něco lehčí a méně odolný. 1975-1985 První desetiletí, které už do značné míry osobně pamatuji, přineslo určité problémy v ČSSR i celosvětově. U nás doma byly zapříčiněny hlavně tím, že nastávaly problémy s dodávkami motorů - přerušení výroby v ZVS a s ohledem na “socialistické plánování” bylo její obnovení nečekaně velkým problémem. Kromě toho v roce 1982 stouply ceny - z ne zcela jasných důvodů, údajně primárně daných změnou klasifikace, cena skočila nahoru vlastně 2,5x, což byl poněkud šok. Problémy s výrobou a dostupností se postupně vyřešit podařilo, vyšší cena ale zůstala. Určité problémy ale začaly vznikat i obecněji. V soutěžní oblasti se začala projevovat jistá konstrukční stagnace daná růstem výkonů - původní motory o průměru 18-20mm se začaly nahrazovat “minimotory” o průměru 13mm a méně, což přirozeně snížilo hmotnost a zvýšilo dosahované výšky. Soutěže v dosahovaných časech na padáku a streameru (brzdící stuha) se tak do jisté míry začaly stávat soutěží spíše v organizaci družstev v návratové službě, aby se modely nalezly. Výškové kategorie zase zaváněly loterií, zaměření malých modelů triangulací bylo nespolehlivé. Raketoplány zase začal zabíjet “bulharský vynález” rogala - do výšky letěla na pohled obyčejná nosná raketa, ze které se na vrcholu dráhy vymetlo a pružinami rozložilo “rogalo” - opět byl výsledkem růst výkonů a jistý pokles atraktivity. V USA sice tehdy vznikl plnohodnotný rádiem řízený raketoplán, ale s tehdejší technikou na rogala nestačil (nápad se později vrátil v kategorii S8, ale to přišlo až později). Kromě toho (to se týkalo spíše západních zemí) do jisté míry poklesla popularita kosmonautiky jako  takové, což omezilo zájem i mezi rekreační veřejností. Prostě bych toto období popsal jako dobu jisté “stagnace” - nešlo o extrémní propad, ale bylo založeno na značné problémy. 1985-1990 Období konce východního bloku přineslo v modelech raket některé dobré nápady, ale taky pár věcí, které by se spíš daly označit za “průser”. Přínosem byl vznik kategorie S8 - raketové kluzáky. V podstatě šlo o raketoplány, které letěly do výšky svisle na motor a vracely se kluzem, bylo tu ale několik rozdílů. V první řadě se z modelu nesmělo nic oddělit, což v praxi vylučovalo rogalo, vynesené nosnou raketou. Kromě toho se u silnějších tříd od začátku počítalo s řízením rádiem, což byo pro atraktivitu přínosné. Kategorie RC raketových kluzáků se posléze stala i součástí mistrovství světa. Horší to bylo s klasickými modely. Růst výkonů byl neudržitelný a posléze došlo k změně pravidel a zavedení minimálního průměru rakety 18mm. Popravdě řečeno to ale moc nepomohlo, což do značné míry “zavinili” Češi. Byl to jistý paradox - někdy do roku 1986-87 měla naše reprezentace s motory problémy, v podstatě se stále používal minimotor MM, vzniklý někdy v roce 1975, který na novější sovětské či bulharské motory nestačil. Pak ale nastoupily motory vzniklé v pražské skupině kolem J. Táborského, které při prvním mezinárodním nasazení znamenaly jistý šok. V podstatě šlo o to, že nasazením kompozitních složí místo černého prachu šlo lépe modelovat tah, takže nové motory měly vyšší tahovou špičku a následně nižší delší tah. Výsledkem bylo to, že 18mm modely s novými motory létaly spíše ještě výše, než původní 11-13mm modely s klasickými motory. Navíc snížení tahu motoru umožnilo odlehčit modely, což situaci dále zkomplikovalo, protože se zvýšila složitost stavby (nové laminátové trupy atd.). Přirozeně reagovali i výrobci v jiných zemích, takže pokles výkonnosti se zkrátka nedostavil. V nesoutěžní oblasti by se dalo zopakovat to, co již padlo v předchozím období - stručně nic moc. Kromě dříve zmíněných problémů se již začal projevovat i vliv jiných (pro mnohé atraktivnějších) zálib - v modelařině především velký rozvoj RC letadel. 1991 do současnosti V soutěžních raketách se v rámci FAI růst výkonů řešil dalším zvětšením modelů - nejprve na 30mm průměr  a 350mm délku, později dokonce na 40mm průměr a 500mm délku. Výkony to skutečně do jisté míry omezilo, na druhé straně ale vzrostla náročnost na stavbu a materiál. Našly se ale i klady - v kategorii raketoplánů došlo k zákazu rogal, což oživilo klasické modely, navíc se objevily některé zajímavé konstrukce s klapkami či sklopný křídlem. Přínosem pro atraktivitu je i nová kategorie modelů “helikoptér”, přesněji řečeno vírníků - zkrátka raket s návratem autorotací na rozklápěcím rotoru. V kategorii RC raketových kluzáků se začalo i s bodováním přesnosti přistání. Celkově vzato se soutěžní kategorie do jisté míry stabilizovaly. O “masovosti” se sice nedá mluvit, na druhé straně ale počet účastnických zemí na velkých akcích spíše narostl. Zajímavý byl ale vývoj v “nesoutěžní” oblasti. Zpočátku to vypadalo na pokračování propadu, atraktivita raket nerostla a naopak alternativ stále přibývalo jak v modelařině, tak mimo ni (například zájem mládeže o výpočetní techniku). Nicméně situace se postupem času trochu změnila. Americké firmy, které přežily pokles zájmu (za jmenování stojí minimálně nejstarší Estes a spolu s ním firmy Quest a Aerotech) se dokázaly přizpůsobit situaci. Kromě klasických stavebnic se na trh běžně dostávaly hotové modely v podobě “starter setů”, se kterými se dalo létat prakticky okamžitě - můžeme si o tom myslet cokoli, ale doba si to žádá. Navíc se firmy zapojily do různých školních programů, kterých v USA přibývá v řadě oborů, v nabídce raketových modelů se to projevuje širokou nabídkou různých “multistavebnic”, kdy v jednom balení obdržíme materiál na  12-24 modelů s patřičnou slevou, přibylo i tímto směrem cílených publikací atd. Druhým trendem byl rostoucí zájem o větší modely raket s motory často nad rámec zvyklostí FAI (často i výrazně), někdy i s motory domácí výroby. Pokusy v tomto směru se děly vždy, nicméně postupem času přibývá i komerčních výrobků v této oblasti. Velkým hráčem je zde firma Aerotech, ale není zdaleka jediná. K oživení přispěl i rozvoj výpočetní techniky - modely raket lze velmi kvalitně simulovat v řadě počítačových programů, což zjednodušuje vývoj a omezuje rizika (navíc to vyhovuje mentalitě mladších zájemců). V Evropě se rozšířila produkce komerčních “nesoutěžních” motorů v Německu. Zásluhu na tom má firma Klima, spolehlivé motory se nejprve vyráběly pod značkou WECO (“ohňostrojová” firma), nyní přímo jako “Klima”. Firma Klima vyrábí i řadu modelů raket. Není to ale jediný příklad, například kanadská firma Cesaroni má dobré jméno v oblasti výkonných motorů pro větší rakety. Dění v Čechách je trochu složitější, najdou se klady i zápory. Na jedné straně máme domácího výrobce motorů, kterým je pan Zigmund s jeho motory Rapier. Problém je v tom, že výroba je relativně omezená a značná část jde na export, proto je občas koupě jeho výrobků docela složitá. Ze zahraničních výrobků se k nám dováží celkem pravidelně výrobky Estes, bohužel ale cena je proti USA dost vysoká (i jinde v EU, tentokrát to nejde tak snadno svést na naše obchodníky). Ceny hodně zájemců odradí. Levnější motory WECO/Klima nikdo nedováží (ač by to v rámci EU nebyl problém), nákup je sice možný z některých eshopů, ale jak jsem zjistil, tak o tom málokdo ví. Na straně kladů lze naopak uvést dostupnost motorů ROS ze světlic vyřazených z AČR - motor je to sice dost vzdálený od ideálu a vhodný je spíše pro pokročilejší modeláře, ovšem jeho cena byla vyloženě směšná. To přispělo k rozvoji větších nesoutěžních modelů. Zásoby ROS ale dochází a do budoucna tu zůstane mezera. Hlavně je tu ale patrný jistý nedostatek informací a publikační činnosti - viz první odstavec mého článku, který vede k tomu, že mnoho potenciálních zájemců prostě raketové modely zcela mine. Odkaz na další díl seriálu - motory

15.07.2023 03:42

Klon quadcopteru TBS Discovery


[http://modelweb.fotozona.cz/2013/06/klon-quadcopteru-tbs-discovery.html]
Populární copter pro FPV je ve světě TBS Discovery. V tomto článku bych chtěl ukázat stavbu modelu, který lze označit za určitý klon TBS. Je to kombinace více dílů, výsledkem je podle mě zajímavý copter za velmi slušnou cenu... Základním kamenem jsou díly "trupu". Originál je založen na výrobě z cuprextitu, kde jsou součástí spoje elektroinstalace. Vtipné řešení, ale jednak to něco stojí a za druhé není zcela zanedbatelná ani hmotnost. Já jsem využil toho, že v ČR to kdosi překreslil do CAD pro potřeby řezání laserem a dokumentaci přenechal člověku, který se právě laserovým řezáním zabývá. Takže to můžete objednat na tomto odkazu, nenechte se zmást označením "rám pro tricopter", je to navrženo univerzálne pro tri i quad. Obdržíte výřezy viz foto. Při stavbě nejprve osadíme sloupky, délka musí odpovídat tloušťce ramen. Já použil klasické polyamidové z Hobbykingu, samozřejmě ideální by bylo vytočit to z duralu, ale není to nutné. Poté se osadí rozvodná deska pro silovou elektroniku. Použita deska z HK, upozorňuji ale na tento thread, kde jsou k ní jisté výhrady. Při případné dalším kusu bych asi použil spíš tuto a kabely letoval na pevno. Pak již lze osadit ramena, nejprve přišroubujeme k vrchní desce. Ramena jsou klasická SM450 z RC Timer.  Jelikož je copter určen pro FPV a uvažuji napájení z čtyřčlánku, přidal jsem i stabilizátor 12V pro napájení kamery. Je to klasický obvod 78S12 doplněný o blokovací kondenzátory 100nF. Nyní se osadí "spodní plato" - řídící deska je ArduPilot 2.5 z RC Timeru. Dále je na tomto platu přijímač, v mém případě 7ch Orange pro Spektrum, doplněný o satelitní RX. Pak už lze desky spojit. GPS je na horním platu. Osadíme kameru FPV, použita CCD od Sony z HK. FPV vysílač a telemetrický vysílač   jsou na horním platu.   To je asi tak vše :-) Pro pořádek doplňuji, že motory jsou Turnigy 2217 s kV860, regulátory Turnigy Multistar 30A (stačily by 20A). Diskuse o TBS Discovery je zde. V konstrukci určitě nastanou změny, například asi vyhodím telemetrii a nahradím ji za OSD, ale o tom až někdy později.

15.07.2023 03:42

Nový výškoměr Altis V4


[http://modelweb.fotozona.cz/2013/04/novy-vyskomer-altis-v4.html]
Základem fungování nové elektroletecké kategorie F5J je dobře fungující výškoměr, který zaznamenává výšku vypnutí motoru. Z hlediska spolehlivosti zápisu výšky se celkem bez výhrad osvědčily již "loňské" modely výškoměru, já jsem používal Altis V3  slovenské firmy Aerobtec. Tyto výškoměry vlastním ve čtyřech kusech (pro sebe i syna), rukama mi prošlo minimálně dvacet dalších , které jsem při soutěžích v roce 2012 nastavoval. Z mého pohledu fungovaly dobře, vývoj se ale nedá zastavit a v tomto článku bych rád popsal nový model Altis V4, který posouvá zejména komfort obsluhy o úroveň výše. Základní rozdíl mezi V3 a V4 je jasně patrný již z první fotografie - Altis V4 je osazen OLED displejem, informace o "FAI výšce" a případně i jiné hodnoty jsou tedy čitelné okamžitě. Odpadá tedy jak počítání "bliků" LED diody, tak připojovování externího displeje po letu. K tomuto není co dodat - je to veliký klad a časoměřičům to velmi usnadní práci (soutěžícím koneckonců také). Druhou nesporně příjemnou vlastností je skutečnost, že konektor MicroUSB je přímo součástí výškoměru, odpadá nasazování redukce pro komunikaci s počítačem. Cenou za tyto klady je nárůst rozměrů a hmotnosti. Nárůst hmotnosti z 4,5g na 8g je asi pro F5J nepodstatný, může ale trochu omezit využitelnost pro jiné kategorie, třeba F3K. Trochu větší problém mohou činit větší rozměry - z původních 27x14x6mm narostly na 33x20x6,5mm. K důsledkům tohoto se vrátím později. Každopádně ale první dojem z V4 byl velmi slušný. Konfigurace pomocí počítače Spolu s novou verzí Altisu byla vytvořena i nová verze ovládacího softwaru. Instalace softwaru i ovladačů pro V4 proběhla absolutně bez potíží, ověřeno jak na malém netbooku s Win XP Home, tak na výkonném stroji s Windows 7 64bit. Aerobtec má u mě plus za to, že nový sw podporuje v3 i V4 a uživatel obou verzí nemusí instalovat různé programy. Po spuštění programu Altis Flight Manager a volbě příkazu "Device" pro komunikaci s výškoměrem nabídne volbu použitého výškoměru, viz obrázek. Následně se mi na první pokus nový výškoměr připojil a lze začít nastavovat. Logika nastavení je sice v podstatě stejná jako u staršího softwaru, je ale pojata jako "wizard-průvodce", kdy se nastavovací obrazovky prochází postupně (Next-Další). Postup je celkově zjednodušen pro méně zkušené, v podstatě stačí vybrat typ soutěže (F5J, ALES/FXJ) a nastavení se provede, viz další obrázky. Samozřejmě je ale možné i uživatelské nastavení některých parametrů... Vtipnou novinkou pro tréningové létání je funkce automatického restartu - odletíte start, na zemi vidíte výšku. Při aktivaci funkce nyní můžete okamžitě letět znovu, hodnoty se vymažou a počítají znova, takže po dalším přistání opět uvidíte aktuální data. Zásadní novinkou je ale další krok "wizarda", totiž volba zobrazení na displeji. Na výběr jsou dvě varianty, viz další obrázek. Levá možnost je "soutěžní F5J", na displeji se zobrazí velkými čísly startovací výška podle FAI a dále verze firmwaru (viz dále). Varianta vpravo pak nabízí zobrazení šesti řádků malým písmem, jejich obsah lze vybrat podle vlastních požadavků. Asi nejzajímavější je možnost zobrazit po letu kromě FAI výšky i maximální výšku dosaženou během letu, zajímavé může být i napětí a teplota. Upraveno je zobrazení letů, nové zobrazení s barevným podkreslením je určitě přehlednější, než původní verze, naopak funkce porovnání letů (Flight compare) je totožná se starou verzí.  Poznámka pro soutěžní létání F5J Upozorňuji na tomto místě, že ve výškoměru sice lze nastavit ledacos, ale pro závody je nutno dodržet pravidla. Proto je nutno zvolit závod F5J, zákázat restart motoru atd. Vhodnějším postupem pak je použití "soutěžního firmwaru", značeného jako 5.x, po jehož aplikaci jsou volby podle pravidel nastaveny pevně a nelze je změnit (logika je stejná, jako u v3). Od příštího roku to pak patrně bude dokonce povinné, Altis v4 proto na displeji ukazuje i verzi firmwaru, což bude patrně od roku 2014 povinné. Doporučuji však na soutěžích používat firmware verze 5.x již letos, předejdete tím zbytečným diskusím a třeba i diskvalifikaci po nějaké chybě v nastavení!!! Další funkce Altis v4 Nový výškoměr má na spodní straně dva konektory, na které jsou vyvedeny data z něj a lze je použít jako čidlo pro telemetrii. Aktuálně jsou podporovány systémy Jeti Duplex a Multiplex M-Link, uvažuje se ale i o dalších, například SBUS pro FASSTest či FrSky. Tyto funkce jsem netestoval. Praktické ověření Výškoměr jsem ověřil na závodech, ne ale F5J, nýbrž trochu netradičně v kategorii RCVN. To jsou větroně startující navijákem, po dohodě s pořadatelem tam ale létám s F5J v režimu spínače, kdy vypne motor ve výšce 160 metrů. Nastavení bylo bez potíží, výškoměr pak byl zapojen v modelu Stork 4, umístění viz první fotografie v článku. Funkce perfektní jak při závodu, tak při načtení dat po něm. Popravdě mě ale úplně nepotěšily větší rozměry. Napíšu to takto - o umístění Altisu v3 jsem v žádném svém modelu nepřemýšlel a bylo to bez potíží, u v4 to ale občas zamyšlení vyžaduje. U Storka by navíc bylo vhodné prodloužit kabely. Prostě si myslím, že sice u absolutní většiny modelů nebude větší velikost vadit, nicméně občas to nepotěší... Druhé drobné zhoršení proti v3 se týká ovládání bez počítače - u v3 s externím displejem lze tlačítky na displeji smazat před soutěží staré záznamy, v tréningovém režimu upravit některá nastavení atd. Nový v4 je v tomto trochu krokem zpět, sice se prý chystá řídící aplikace na Android, ale to už je zase počítač :-) Vadit to bude asi celkem málo, nicméně pro objektivitu to zmiňuji. Co se týče zobrazení, tak "F5J styl" je dokonalý, tam mě nenapadá naprosto nic kritizovatelného. Naproti tomu si myslím, že by šlo dost vylepšit to "tréningové víceřádkové" zobrazení. Jednak například pro mě je velikost testu již příliš malá a mám s čtením problém, asi bych před 6ti řádky preferoval jen tři větší (případně rotaci dvou obrazovek po třech), vylepšit by ale šly i zobrazovatelné hodnoty. Na jedné straně jsou k dispozici poměrně nesmyslné hodnoty (myslím nesmyslné pro displej) jako je okomžitá výška, naopak ale třeba u napětí by kromě okamžité hodnoty mohlo být zajímavé vidět i například minimum během letu pro kontrolu napájení atd. Tady je určitě potenciál pro další zlepšení upgradem firmwaru a řídícího softwaru. Celkové hodnocení I přes některé drobné námitky hodnotím jednoznačně kladně. Kdybych měl dávat hvězdičky, tak už u nového "syrového" výrobku dávám 8 z 10ti a vidím zcela reálně nárůst o další hvězdičku po nějaké době vývoje a upgradech firmwaru. Za mě velká spokojenost :-)





© 2024 - PERPETUM web design