KLÁVESKA.cz

Zprávy ze serveru 'Akademie věd ČR - tiskovky'Akademie věd ČR - tiskovky


Zobraz nejnovější zprávy ze všech serverů
Výběr kategorií:
Blogy a osobní stránky
Bydlení
Cestování
Doprava a dopravní prostředky
Finance a bankovnictví
Instituce a úřady
Kultura
Obchod
Počítače a komunikace
Průmysl, zemědělství
Služby
Sport
Věda a výzkum
Vzdělávání
Zábava, koníčky
Zdraví, děti, rodičovství
Zpravodajství, informace
Životní prostředí, příroda

Jazykový filtr:
česky   anglicky
polsky   slovensky


Hledání:
text:

server Akademie věd ČR - tiskovky
Listování: [ 1 ]  2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 další
Zadání odpovídá celkem 22 stránek, zobrazit poslední stránku.

28.03.2024 10:56

(Ne)zájem žáků o učitelskou profesi: mezinárodní srovnání


[https://www.avcr.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/Nezajem-zaku-o-ucitelskou-profesi-mezinarodni-srovnani/]
Nedostatek kvalitních učitelů v mnoha evropských zemích vyvolává otázky, jak mladé lidi k volbě učitelského povolání motivovat a co stojí za nízkým zájmem o učitelskou profesi. Ke zmapování učitelských aspirací a zodpovězení uvedených otázek využívá tato studie mezinárodní šetření PISA, v jehož rámci byli 15 letí žáci dotazováni na detaily ohledně prostředí ve škole a třídě, způsoby výuky a také na osobní charakteristiky včetně učitelských aspirací. Z šetření vyplývá, že největší podíl 15letých žáků s aspiracemi stát se učitelem vykazují Irsko (11,2 %), Lucembursko (10,6 %) a Španělsko (7,1 %). Naopak nejnižší 1% podíl mají Lotyšsko, Portugalsko a Island. Česká republika se s podílem 2,7 % nachází pod evropským průměrem, který je 4,5 %. Ve všech zkoumaných evropských zemích jsou učitelské aspirace vyšší u dívek než u chlapců. Ani Česká republika není v tomto směru výjimkou. Na učitelství u nás aspiruje jen 1,1 % 15letých chlapců oproti 4,4 % děvčat. „Zajímavé je, že nejnižší podíly 15letých chlapců aspirujících na učitelství pozorujeme v postkomunistických zemích jako Lotyšsko, Maďarsko, Slovensko, Estonsko a Česko. Tyto země mají zároveň nejnižší zastoupení mužů v učitelské profesi, což může být způsobeno feminizací školství v 90. letech,“ přibližuje rozdíly v učitelských aspiracích podle pohlaví autorka studie Miroslava Federičová. Studie dále zkoumala, jaký vliv má na učitelské aspirace žáků vysokoškolské vzdělání jejich rodičů. Ukazuje se, že z českých žáků aspirujících na učitele má zhruba 34 % alespoň jednoho vysokoškolsky vzdělaného rodiče. Pouze v Česku, Itálii a na Slovensku je tento podíl nižší než u žáků aspirujících na jiné povolání vyžadující také vysokoškolské vzdělání. Oproti jiným zemím se zde tedy učitelé rekrutují z rodin s nižším vzděláním. Podíl žáků aspirujících na povolání učitele se liší nejen napříč zeměmi, ale také uvnitř zemí. Vyšší podíl žáků s učitelskými ambicemi je u nás na Moravě a ve Slezsku, nejnižší naopak ve středních a západních Čechách. To koreluje s nedávným zjištěním České školní inspekce, že s nedostatkem učitelů se potýkají nejvíce v českých krajích, zatímco na Moravě tento problém pociťují výrazně méně. Zjištění studie dokazují, že učitelské aspirace českých žáků souvisí i se zkušenostmi z vlastní školní docházky a vztah s učiteli. Ke zvýšení zájmu o učitelská povolání by tedy zřejmě mohl sloužit pozitivnější přístup stávajících učitelů, stejně jako jejich lepší platové ohodnocení, modernizace počátečního a dalšího pedagogického studia či systematičtější podpora začínajících učitelů. Studie vznikla s podporou Akademie věd ČR v rámci programu Strategie AV21 Společnost v pohybu. Celý text k dispozici zde. Kontakt: Miroslava FederičováCERGE-EImiroslava.federicova@cerge-ei.cz  



27.03.2024 09:56

Vědci řeší miliardy let starou záhadu regulace fotosyntézy u bakterií


[https://www.avcr.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/Vedci-resi-miliardy-let-starou-zahadu-regulace-fotosyntezy-u-bakterii/]
Fotosyntéza je proces, při kterém rostliny a jiné organismy přeměňují anorganické látky na organické pomocí světelné energie a barviva zvaného chlorofyl. Fotosyntézu využívají nejen rostliny, ale také sinice, a dokonce i některé bakterie. Tento proces začal na Zemi již před více než třemi miliardami let, tedy dávno předtím, než se v atmosféře objevil volný kyslík. Přibližně před 2,5 miliardami let začaly sinice produkovat kyslík jako vedlejší produkt fotosyntézy. Zatímco pro mnoho forem života je kyslík nezbytný, pro organismy, které provádějí fotosyntézu, představuje hrozbu, protože reaktivní formy kyslíku mohou poškodit jejich buněčné struktury. Aby se bakterie s tímto problémem vypořádaly, vyvinuly řadu ochranných mechanismů. Takzvané purpurové bakterie se uchýlily do prostředí bez kyslíku, samy ho neprodukují a zůstaly tak anaeroby, jako pradávné životní formy. Jiné fotosyntetické bakterie přivykly kyslíkatému prostředí, ale během dne zastavují produkci nového bakteriochlorofylu, při jehož syntéze vznikají škodlivé volné radikály. Své fotosyntetické systémy vyrábějí pouze během noci. Polární světlo po dobu 24 hodin Kromě toho si všechny fotosyntetizující organismy vyvinuly další obranné prostředky, jako jsou silné antioxidační sloučeniny, například karotenoidy, které chrání jejich fotosyntetický aparát před oxidačním poškozením. „Za polárním kruhem je v létě světlo po celých 24 hodin. Aerobní bakterie tak nemají tmu na výrobu a opravu fotosyntetického aparátu. A přesto námi objevené bakterie dokážou svůj fotosyntetický aparát vyrábět a ochránit tak, aby nebyl světlem a kyslíkem poškozován. My se nyní snažíme odhalit mechanismy, jak je to vůbec možné a jak to dělají,“ říká David Kaftan z Centra Algatech Mikrobiologického ústavu AV ČR v Třeboni. Jím popisované bakterie, které tvoří korálově červené kolonie, patří do rodu Sediminicoccus a pocházejí z malé říčky na severu Islandu. Zatím je zřejmé, že tyto polární bakterie, jejichž rodokmen sahá až do prahor, si vyvinuly unikátní regulační systém, jak minimalizovat poškození svého metabolismu kyslíkovými radikály. „Pokud tyto polární bakterie vystavíme světlu, první dvě hodiny zaznamenáme výrazný pokles syntézy fotosyntetického aparátu, pak se ale znovu obnoví a během pár hodin dosáhne původní intenzity. Všechny dosud známé aerobní fotosyntetické bakterie však během osvětlení postupně vyblednou kvůli úplnému zastavení syntézy fotosyntetického aparátu a také pozvolnému ničení jejich pigmentů kyslíkovými radikály. Takové buňky pak potřebují tmu, aby vyrobily podle své DNA nové enzymy pro syntézu pigmentů. Co je večer vybledlé, najdeme ráno ve svěžích barvách. Námi objevená polární fototrofní bakterie ale zůstává pigmentovaná a fotosynteticky aktivní i v průběhu konstantního osvětlení,“ popisuje chování tajemných fotosyntetických bakterií David Kaftan. Moderní metody molekulární biologie Pro rozluštění záhady odolného fotosyntetického aparátu, který příroda vymyslela před miliardami let, používají jihočeští vědci molekulární techniky RNA sekvenování. Rutinně se používají teprve posledních zhruba 10 let. Pomocí nich vědci zjišťují, které geny se v daném okamžiku v buňce přepisují z templátu DNA a v jakém množství se budou podle nově nasyntetizované RNA vyrábět proteiny. Na základě tohoto profilu je možné zjistit, jak buněčný metabolismus reaguje na podněty a jaké regulační cesty se v danou chvíli aktivují. I když jde zatím o základní výzkum, třeboňští molekulární biologové z Centra Algatech mají i představu o budoucím možném praktickém využití. „V biotechnologii by se znalost regulačních a řídicích mechanismů dala použít při produkci cenných látek závislých na fotosyntéze. Nyní jsou světlo a kyslík někdy limitující, ale mohlo by se podařit upravit metabolismus produkčních mikroorganismů tak, abychom buňky před ním ochránili a zvýšili produkci požadovaných látek,“ doplňuje David Kaftan. Kontakt: Mgr. David Kaftan, Ph.D.Mikrobiologický ústav AV ČRCentrum Algatech, Třeboňkaftan@alga.cz                                    Odkaz na publikaci: Tomasch J., Kopejtka K., Bílý T., Gardiner A. T., Gardian Z., Shivaramu S., Koblížek M., Kaftan D. (2024). A photoheterotrophic bacterium from Iceland has adapted its photosynthetic machinery to the long days of polar summer. mSystems 0:e01311-23. https://doi.org/10.1128/msystems.01311-23

27.03.2024 08:56

Jak buňky reagují na stres? Tým zpřesnil popis vzniku protistresového proteinu


[https://www.avcr.cz/cs/veda-a-vyzkum/biologie-a-lekarske-vedy/Jak-bunky-reaguji-na-stres-Tym-zpresnil-popis-vzniku-protistresoveho-proteinu/]
Buňky si vyvinuly různé mechanismy, kterými reagují na stresové situace. Příkladem jsou signální dráhy, které po aktivaci cíleně ovlivňují a mění chování buňky. Právě ATF4 protein je klíčovým průsečíkem několika takových signálních drah, který udává, co se stane se stresovanou buňkou hned v několika ohledech. „Tento protein umožní buňce v okamžiku úplně přeprogramovat její činnost, aby všeho nechala a veškerou energii soustředila na vyrovnání se s daným stresem. Pokud se jí to v přesně daném časovém okamžiku nepodaří, ATF4 spustí programovanou buněčnou smrt, aby se takto stresovaná buňka nestala pro své okolí nebezpečnou – například zhoubnou, tedy nekontrolovaně se dělící,“ vysvětluje Anna Michajlovna Smirnova z Laboratoře regulace genové exprese v Mikrobiologickém ústavu AV ČR.   Laboratoř regulace genové exprese vznikla v roce 2006 a zabývá se výzkumem syntézy proteinů a její regulací. Zpřesnění popisuMechanismus, jímž buňka ve stresových situacích protein ATF4 syntetizuje, popsaly ve dvou prestižních publikacích už v roce 2004 hned dvě vědecké skupiny – tým Ronalda Weka v Indiana University School of Medicine a tým Davida Rona v University of Cambridge. „Dlouho se pak mělo za to, že tato mnoho let trvající záhada byla jednou pro vždy vyřešena. Časem se ale začaly hromadit výsledky jiných studií, které naznačovaly, že molekulární mechanismus regulace syntézy tohoto důležitého bojovníka proti stresu je mnohem složitější, než se původně zdálo,“ říká vedoucí pražské laboratoře Leoš Shivaya Valášek. Jeho tým se proteinem ATF4 zabývá posledních zhruba deset let. „Zatímco během stresové situace se syntéza velké většiny proteinů v buňce prakticky zastaví, syntéza ATF4 se naopak rozjede na plno. Děje se tak díky speciálním regulačním prvkům, které se nacházejí na začátku mRNA, jež tento protein kóduje,“ vysvětluje vědec. Schéma pochází ze studie, uveřejněné v Cell Reports. Vedle vědců z laboratoře regulace genové exprese se na ní podíleli výzkumníci z Varšavské univerzity, Univerzity v New Yorku nebo Case Western Reserve University v Clevelandu.   Špičkový základní výzkum Objev je důležitý při zkoumání nových léčebných terapií. „Vzhledem k tomu, že deregulovaná syntéza ATF4 provází různé patologické stavy, včetně nádorových onemocnění, naše práce jasně ukazuje, že při zvažování vhodných terapií, které cílí na ATF4, je třeba brát na zřetel komplexnost kontroly syntézy tohoto klíčového regulátoru života či smrti stresovaných buněk,“ doplňuje Leoš Shivaya Valášek. Laboratoř regulace genové exprese vznikla v roce 2006 a zabývá se studiem jednoho ze základních molekulárně-biologických procesů v buňce, tj. syntézou proteinů a její regulací jak na všeobecné, tak na genově specifické úrovni. Leoš Shivaya Valášek obdržel v roce 2020 prestižní Akademickou prémii. Převážně základní výzkum laboratoře se zaměřuje na poznání toho, jak buňka dokáže dešifrovat genetický kód DNA a přeložit – pomocí velmi složitého mechanismu – informaci z jednotlivých genů, coby „úložišť dat“, do proteinů, coby „vykonavatelů“ drtivé většiny buněčných funkcí. Vědce a vědkyně z této laboratoře taky zajímá, jak je dění regulováno v rámci stále se měnících podmínek, jimž je buňka vystavována a na něž musí rychle reagovat změnou repertoáru proteinů, které zrovna syntetizuje. V březnu 2016 byla na doporučení mezinárodní hodnoticí komise laboratoř vybrána mezi 13 nejprestižnějších laboratoří z celé Akademie Věd ČR. V roce 2020 obdržel Leoš Shivaya Valášek nejvýznamnější ocenění AV ČR Akademickou prémii, která zajistila jeho týmu finanční podporu až 30 milionů korun na období šesti let. O výzkumu laboratoře vedené Leošem Shivayou Valáškem jsme psali v časopise A / Věda a výzkum 4/2020, webová verze článku je dostupná rovněž pod názvem Oceněný mikrobiolog zkoumá, jak fungují buněčné procesy na webových stránkách Akademie věd. O vědci jsme při příležitosti udělení Akademické prémie natočili videomedailonek: Text: Leona Matušková, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR, s využitím tiskové zprávy AV ČRFoto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR, úvodní foto: archiv Mikrobiologického ústavu AV ČR

26.03.2024 11:56

Jak buňky reagují na stres? Tým zpřesnil popis vzniku protistresového hormonu


[https://www.avcr.cz/cs/veda-a-vyzkum/biologie-a-lekarske-vedy/Jak-bunky-reaguji-na-stres-Tym-zpresnil-popis-vzniku-protistresoveho-hormonu/]
Buňky si vyvinuly různé mechanismy, kterými reagují na stresové situace. Příkladem jsou signální dráhy, které po aktivaci cíleně ovlivňují a mění chování buňky. Právě ATF4 protein je klíčovým průsečíkem několika takových signálních drah, který udává, co se stane se stresovanou buňkou hned v několika ohledech. „Tento protein umožní buňce v okamžiku úplně přeprogramovat její činnost, aby všeho nechala a veškerou energii soustředila na vyrovnání se s daným stresem. Pokud se jí to v přesně daném časovém okamžiku nepodaří, ATF4 spustí programovanou buněčnou smrt, aby se takto stresovaná buňka nestala pro své okolí nebezpečnou – například zhoubnou, tedy nekontrolovaně se dělící,“ vysvětluje Anna Michajlovna Smirnova z Laboratoře genové exprese v Mikrobiologickém ústavu AV ČR.   Laboratoř regulace genové exprese vznikla v roce 2006 a zabývá se výzkumem syntézy proteinů a její regulací. Zpřesnění popisuMechanismus, jímž buňka ve stresových situacích protein ATF4 syntetizuje, popsaly ve dvou prestižních publikacích už v roce 2004 hned dvě vědecké skupiny – tým Ronalda Weka v Indiana University School of Medicine a tým Davida Rona v University of Cambridge. „Dlouho se pak mělo za to, že tato mnoho let trvající záhada byla jednou pro vždy vyřešena. Časem se ale začaly hromadit výsledky jiných studií, které naznačovaly, že molekulární mechanismus regulace syntézy tohoto důležitého bojovníka proti stresu je mnohem složitější, než se původně zdálo,“ říká vedoucí pražské laboratoře Leoš Shivaya Valášek. Jeho tým se proteinem ATF4 zabývá posledních zhruba deset let. „Zatímco během stresové situace se syntéza velké většiny proteinů v buňce prakticky zastaví, syntéza ATF4 se naopak rozjede na plno. Děje se tak díky speciálním regulačním prvkům, které se nacházejí na začátku mRNA, jež tento protein kóduje,“ vysvětluje vědec. Schéma pochází ze studie, uveřejněné v Cell Reports. Vedle vědců z laboratoře regulace genové exprese se na ní podíleli výzkumníci z Varšavské univerzity, Univerzity v New Yorku nebo Case Western Reserve University v Clevelandu.   Špičkový základní výzkum Objev je důležitý při zkoumání nových léčebných terapií. „Vzhledem k tomu, že deregulovaná syntéza ATF4 provází různé patologické stavy, včetně nádorových onemocnění, naše práce jasně ukazuje, že při zvažování vhodných terapií, které cílí na ATF4, je třeba brát na zřetel komplexnost kontroly syntézy tohoto klíčového regulátoru života či smrti stresovaných buněk,“ doplňuje Leoš Shivaya Valášek. Laboratoř regulace genové exprese vznikla v roce 2006 a zabývá se studiem jednoho ze základních molekulárně-biologických procesů v buňce, tj. syntézou proteinů a její regulací jak na všeobecné, tak na genově specifické úrovni. Leoš Shivaya Valášek obdržel v roce 2020 prestižní Akademickou prémii. Převážně základní výzkum laboratoře se zaměřuje na poznání toho, jak buňka dokáže dešifrovat genetický kód DNA a přeložit – pomocí velmi složitého mechanismu – informaci z jednotlivých genů, coby „úložišť dat“, do proteinů, coby „vykonavatelů“ drtivé většiny buněčných funkcí. Vědce a vědkyně z této laboratoře taky zajímá, jak je dění regulováno v rámci stále se měnících podmínek, jimž je buňka vystavována a na něž musí rychle reagovat změnou repertoáru proteinů, které zrovna syntetizuje. V březnu 2016 byla na doporučení mezinárodní hodnoticí komise laboratoř vybrána mezi 13 nejprestižnějších laboratoří z celé Akademie Věd ČR. V roce 2020 obdržel Leoš Shivaya Valášek nejvýznamnější ocenění AV ČR Akademickou prémii, která zajistila jeho týmu finanční podporu až 30 milionů korun na období šesti let. O výzkumu laboratoře vedené Leošem Shivayou Valáškem jsme psali v časopise A / Věda a výzkum 4/2020, webová verze článku je dostupná rovněž pod názvem Oceněný mikrobiolog zkoumá, jak fungují buněčné procesy na webových stránkách Akademie věd. O vědci jsme při příležitosti udělení Akademické prémie natočili videomedailonek: Text: Leona Matušková, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR, s využitím tiskové zprávy AV ČRFoto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR, úvodní foto: archiv Mikrobiologického ústavu AV ČR

26.03.2024 08:56

Vědci popsali nový mechanismus syntézy hlavního „protistresového“ proteinu


[https://www.avcr.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/Vedci-popsali-novy-mechanismus-syntezy-hlavniho-protistresoveho-proteinu/]
Buňka, stejně jako lidské tělo, podléhá v nepříznivých podmínkách stresu. Protein ATF4 je důležitým nástrojem, jenž slouží k tomu, aby se buňka dokázala se stresem vyrovnat. „Protistresovým“ proteinem a mechanismem jeho produkce se deset let zabývala Laboratoř genové exprese v Mikrobiologickém ústavu AV ČR. Vědci do detailu popsali molekulární mechanismus, kterým buňka protein tvoří, a to pouze v okamžiku, kdy se ocitne ve stresové situaci. „Zatímco během stresové situace se syntéza velké většiny proteinů v buňce prakticky zastaví, syntéza ATF4 se naopak „rozjede“ na plno. Děje se tak díky speciálním regulačním prvkům, které se nacházejí na začátku mRNA, jež tento protein kóduje,“ vysvětluje vedoucí laboratoře Leoš Shivaya Valášek z Mikrobiologického ústavu AV ČR. Protein, který řídí osud stresovaných buněk Buňky si jako reakci na stresové situace vyvinuly různé mechanismy. Příkladem jsou signální dráhy, které po aktivaci cíleně ovlivňují a mění chování buňky. Právě ATF4 protein je klíčovým průsečíkem několika takových signálních drah, který udává, co se stane se stresovanou buňkou hned v několika ohledech. „Tento protein umožní buňce v okamžiku úplně přeprogramovat její činnost, aby všeho nechala a veškerou energii soustředila na vyrovnání se s daným stresem. Pokud se jí to v přesně daném časovém okamžiku nepodaří, ATF4 spustí tzv. programovanou buněčnou smrt, aby se takto stresovaná buňka nestala pro své okolí nebezpečnou – např. zhoubnou, tedy nekontrolovaně se dělící,“ vysvětluje Anna Smirnová z Mikrobiologického ústavu AV ČR.   Nově popsaný mechanismus významně rozšiřuje předchozí teorii Mechanismus, jakým buňka ve stresových situacích ATF4 syntetizuje, popsaly ve dvou prestižních publikacích už v roce 2004 hned dvě vědecké skupiny – skupina Dr. Ronalda Weka v Indiana University School of Medicine a skupina Dr. Davida Rona v University of Cambridge. „Dlouho se pak mělo za to, že tato mnoho let trvající záhada byla jednou pro vždy vyřešena. Časem se ale začaly hromadit výsledky jiných studií, které naznačovaly, že molekulární mechanismus regulace syntézy tohoto důležitého bojovníka proti stresu je mnohem složitější, než se původně zdálo,“ říká Leoš Shivaya Valášek. Na základě těchto studií začali vědci v Mikrobiologickém ústavu AV ČR jejich desetiletý výzkumný projekt. „Shodou okolností den poté, co byl tento článek přijat, přednášel člen Britské královské společnosti David Ron v Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR jako zvaný řečník. Sešel jsem se s ním a čerstvě přijatý manuskript mu předal s věnováním a přáním, aby mu cesta zpět domů s tímto manuskriptem v ruce rychle utekla,“ dodává badatel. Přizpůsobení budoucích terapií  Objev je důležitý při zkoumání nových léčebných terapií. „Vzhledem k tomu, že deregulovaná syntéza ATF4 provází různé patologické stavy, včetně nádorových onemocnění, naše práce jasně ukazuje, že při zvažování vhodných terapií, které cílí na ATF4, je třeba brát na zřetel komplexnost kontroly syntézy tohoto klíčového regulátoru života či smrti stresovaných buněk,“ doplňuje. Kontakt:dr. rer. nat. Leoš Shivaya Valášek, DSc.Mikrobiologický ústav AV ČRvalasekl@biomed.cas.cz

25.03.2024 16:56

Krotitelé molekul: vědci objevili, jak zvýšit kapacitu molekulárních čipů


[https://www.avcr.cz/cs/veda-a-vyzkum/chemicke-vedy/Krotitele-molekul-vedci-objevili-jak-zvysit-kapacitu-molekularnich-cipu/]
Fotopřepínače. Tak se říká molekulám, které umí za pomoci světla měnit svou strukturu, což se zpravidla odráží i v jejich makroskopických vlastnostech. Po ozáření tedy například změní barvu. Z modré se třeba stane žlutá a naopak, přičemž žlutou formu lze považovat za nuly a modrou za jedničky. Jednotlivé molekuly tedy fungují stejně jako paměťové bity a jsou dobře čitelné. „S tím rozdílem, že díky svým miniaturním rozměrům dokážou na stejné ploše uchovávat řádově větší množství informací než křemíkové čipy,“ vysvětluje Tomáš Slanina z Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR, jehož skupina se fotopřepínačům dlouhodobě věnuje. Jak přepínat molekuluVše ale funguje pouze tehdy, jsou-li fotopřepínače dostatečně stabilní a samovolně se nepřepínají mezi jednotlivými formami v nepřítomnosti světla, což bylo dosud obtížně splnitelné. Ačkoli tedy vědci o existenci třetího stavu obdobných molekul věděli už dlouho, raději se mu vyhýbali, protože nad přechody mezi různými molekulárními formami neměli kontrolu. „My jsme dokázali všechny tři stavy zkrotit do jednoho systému. Teď můžeme molekulu precizně a selektivně přepínat mezi třemi stavy podle podmínek, které si sami zvolíme,“ říká spoluautor studie Jakub Copko, doktorand z vědecké skupiny redoxní fotochemie Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR. Při přechodu z druhého do třetího stavu se tentokrát výrazně nemění barva, ale geometrie molekuly. To se hodí zejména ve chvíli, kdy je například vhodné „vytvarovat“ ji tak, aby se do určeného aktivního centra buď vešla, nebo naopak byla vytlačena ven. Jakub Copko z Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR Schopnost přepínat látky mezi třemi různými formami umožňuje ukládat do molekulární struktury mnohem větší množství informací. Objev českých výzkumníků tak vlastně otvírá dveře vývoji molekulárních čipů. Chemická zkratkaVědci ze skupiny Tomáše Slaniny se ve svém výzkumu soustředí zejména na tzv. fulgidy, o něž se zajímá jen hrstka laboratoří na celém světě. A to přesto, že mají ve srovnání s jinými fotopřepínači obecně lepší vlastnosti. Příprava fulgidů totiž dosud byla velmi složitá. Tuzemští vědci ale objevili novou syntetickou cestu, která tento proces značně zjednodušuje a zrychluje. „Když jsem nastupoval na doktorské studium, jeden fulgid jsem připravoval i měsíc. Teď, díky naší chemické zkratce, je to hotové za odpoledne,“ vypráví Jakub Copko. Využívá k tomu tzv. one-pot reakci, při níž se všechny chemické transformace odehrávají v jediné baňce bez nutnosti izolace a čištění meziproduktů. Příprava je tak nejen rychlejší, ale zároveň vede k čistší reakci s větším množstvím produktu a snižuje ekologickou zátěž. Tomáš Slanina z Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR „Snažíme se, aby fulgidy nebyly jen skupinou látek z učebnic, ale aby se dostaly do širšího povědomí. Obor fotopřepínačů to může posunout celosvětově,“ dodává Tomáš Slanina, který už letos díky jiné své studii získal Cenu Wernera von Siemense za Nejvýznamnější výsledek základního výzkumu. Díky práci jeho skupiny teď přípravu těchto fotopřepínačů zvládne jakákoli syntetická laboratoř na světě. Připravila: Radka Římanová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR, s využitím tiskové zprávy ÚOCHBFoto: Tomáš Belloň, Ústav organické chemie a biochemie AV ČR; Siemens

25.03.2024 10:56

Vědci ÚOCHB otevírají dveře vývoji molekulárních čipů


[https://www.avcr.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/Vedci-UOCHB-oteviraji-dvere-vyvoji-molekularnich-cipu/]
Ačkoliv se u obdobných molekul o třetím stavu vědělo, vědci se mu raději vyhýbali. Nad přechody mezi jednotlivými molekulárními formami totiž nedokázali udržet kontrolu a přítomnost třetí formy pouze komplikovala chování molekul. Vědci ze skupiny Tomáše Slaniny zmíněnou slabinu překonali. „Teď můžeme molekulu precizně a selektivně přepínat mezi třemi stavy podle podmínek, které si sami zvolíme,“ říká jeden z autorů článku, doktorand Jakub Copko. Molekulám, které dokážou vlivem světla změnit svou strukturu, se říká fotopřepínače. Jejich strukturální změna se zpravidla promítá do proměny makroskopických vlastností. Molekula tak v okamžiku, kdy ji ozáří světlo, například změní barvu, což je viditelné pouhým okem. Třeba z modré se stane žlutá a naopak, přičemž žlutou formu lze považovat za nuly a modrou za jedničky. Jednotlivé molekuly tedy fungují stejně jako paměťové bity a jsou dobře čitelné. „S tím rozdílem, že díky svým miniaturním rozměrům dokážou na stejné ploše uchovávat řádově větší množství informací než křemíkové čipy,“ uvádí Tomáš Slanina a upozorňuje: „Vše ale funguje pouze tehdy, jsou-li fotopřepínače dostatečně stabilní a samovolně se nepřepínají mezi jednotlivými formami v nepřítomnosti světla. Právě tahle podmínka byla dosud jen obtížně splnitelná a o přechod do třetího stavu v rámci jedné molekuly se proto odborníci ani nepokoušeli. Možné je to až díky našemu současnému objevu.“ Při přechodu z druhého do třetího stavu se tentokrát výrazně nemění barva, ale geometrie molekuly. To se hodí zejména ve chvíli, kdy je například vhodné „vytvarovat“ ji tak, aby se do určeného aktivního centra buď vešla, nebo naopak byla vytlačena ven. Vše se znovu děje díky světelnému impulsu konkrétní barvy. Škála možného využití v praxi je široká, jedná se ale o tak horkou novinku, že vědci její potenciál teprve začínají objevovat. Vědci ze skupiny Tomáše Slaniny se fotopřepínačům věnují dlouhodobě. Konkrétně se soustředí na tzv. fulgidy, o něž se zajímá jen hrstka laboratoří na celém světě, ačkoliv ve srovnání s jinými fotopřepínači mají fulgidy obecně lepší vlastnosti. Důvod je jednoduchý: jejich příprava byla zatím velmi složitá. I tuhle překážku ale dokázal Jakub Copko odstranit. On sám vysvětluje: „Když jsem nastupoval na doktorské studium, jeden fulgid jsem připravoval i měsíc. Teď, díky naší chemické zkratce, je to připravené za odpoledne.“ Využívá k tomu tzv. one-pot reakci, to znamená, že se všechny chemické transformace odehrávají v jediné baňce a odpadá tak nutnost izolace a čištění veškerých meziproduktů. To nejen značně urychluje přípravu, ale zároveň vede k čistší reakci s větším množstvím produktu a snižuje ekologickou zátěž. Tomáš Slanina doplňuje: „Snažíme se, aby fulgidy nebyly jen skupinou látek z učebnic, ale aby se dostaly do širšího povědomí. Obor fotopřepínačů to může posunout celosvětově.“ Díky práci jeho skupiny je teď příprava těchto fotopřepínačů tak jednoduchá, že ji zvládne jakákoliv syntetická laboratoř bez předchozích zkušeností s chemií fotopřepínačů. Publikace:Copko J., Slanina T.. Multiplicity-driven photochromism controls three-state fulgimide photoswitches. Chemical Communications 2024. https://doi.org/10.1039/d3cc05975h Kontakt:Veronika SedláčkováÚOCHB – Komunikaceveronika.sedlackova@uochb.cas.cz+420 602 160 135 TZ ke stažení zde

22.03.2024 11:49

Umění spojovat. Tři vědci převzali za svou práci medaile Akademie věd ČR


[https://www.avcr.cz/cs/o-nas/aktuality/Umeni-spojovat-00001.-Tri-vedci-prevzali-za-svou-praci-medaile-Akademie-ved-CR/]
Eva Zažímalová zdůraznila, že laureáti zanechali ve vědě výraznou stopu a dodnes posouvají její hranice. „Všechny čestné medaile, jež naše instituce uděluje, nesou jména českých učenců, kteří se významně zasloužili o rozvoj jejich oborů. Do svých disciplín se podobně silně vepisují také vědci, kteří je dnes získávají.“ Předsedkyně Akademie věd ČR Eva Zažímalová Propojováním k porozumění„Archeologie má výhodu, že zaujme. Zároveň je ale jedním z mála oborů, které lidem vstupují do života i domovů, a ne vždy bývá vítaná. Musíme proto veřejnosti vysvětlovat, jaký smysl má naše práce,“ poznamenal laureát medaile Vojtěcha Náprstka za zásluhy v popularizaci vědy ředitel pražského Archeologického ústavu AV ČR Jan Mařík. O zpřístupňování archeologie veřejnosti se Jan Mařík přičinil významně – pomáhal například vytvořit aplikace s rozšířenou realitou a spolupořádá akci Archeologické léto. Podílel se také na vzniku portálu pro amatérské archeology AMČR–PAS a spolupracuje na vytváření nového památkového zákona. Jak vyzdvihl v laudatiu jeho kolega Jaroslav Řídký, Jan Mařík dokáže spojovat nejen odborníky a laiky, ale také vědce mezi sebou: „Archeologové se dělí do různých skupin – teoretické, muzejní, klasické a další. Jan Mařík je asi jediným archeologem, který zná všechny skupiny a dokáže je propojit.“ Jan Mařík Příroda z různých perspektivGeologie, zoologie, paleontologie i obecná biologie. Paleta zájmů Ivana Horáčka, který v současnosti pracuje na katedře zoologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, je jedinečná. „Fascinující rozsah jeho působení dokresluje i jeho zájem o filozofii, psychologii a psychoanalýzu, teorii a praxi výtvarného umění, poezii a hudbu,“ doplnil Stanislav Čermák z Geologického ústavu AV ČR. Během dřívějšího působení v Geologickém ústavu AV ČR vytvořil Ivan Horáček mimořádnou platformu multidisciplinárního studia přírody. Za vědeckou práci, která měla dopad na další směřování přírodních věd v Česku a vedla k rozvoji české geologie, mu Akademie věd ČR udělila medaili Františka Pošepného za zásluhy v geologických vědách. „Ocenění vnímám jako vyjádření zájmu o propojení různých disciplín, biologie i neživé přírody,“ podotkl laureát. Ivan Horáček Stavitel mostůMedaili Františka Palackého za zásluhy v historických vědách obdržel německý medievista a slavista Christian Lübke. Zaměřuje se především na dějiny a kulturu středovýchodní Evropy. Ve spolupráci s českými akademickými pracovišti se podílel na mezinárodních projektech, které se zabývaly specifiky historického vývoje střední Evropy. Jeho zásadní roli v proměně české historiografie a medievistických studií po roce 1989 zdůraznila Eva Doležalová z Historického ústavu AV ČR, který vědce na ocenění navrhl. „Považujeme ho za stavitele mostů mezi výzkumnými centry, projekty i lidmi ve střední Evropě,“ dodala. Christian Lübke vzpomněl na české archeology, s nimiž spolupracoval. „Důležitou roli v tomto ohledu sehrál Leibnizův ústav pro dějiny a kulturu východní Evropy (GWZO). Spolupráce s českou Akademií věd se ještě více rozvinula poté, co jsem se stal v roce 2007 ředitelem instituce.“ Více o české spolupráci s GWZO najdete zde. Christian Lübke Více informací o čestných medailích naleznete na webových stránkách AV ČR. Text: Zuzana Dupalová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČRFoto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR  Text a fotografie jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

21.03.2024 23:07

Hydrochemik Martin Pivokonský zkoumá, jak zlepšit úpravu a čištění vody


[https://www.avcr.cz/cs/veda-a-vyzkum/vedy-o-zemi/Hydrochemik-Martin-Pivokonsky-zkouma-jak-zlepsit-upravu-a-cisteni-vody/]
Životodárná tekutina. Může být studená, teplá, sladká, slaná, kohoutková, pramenitá, podzemní, minerální, ale také stojatá, znečištěná, někdy až toxická. Některá z adjektiv by snad ani pro jiné slovo nešla použít. V chemii má vzorec H2O a systematický název oxidan, ale všichni ji známe pod triviálním označením: voda. Abychom si ji mohli co nejvíce spojovat právě s pozitivními přívlastky, musíme o ni náležitě pečovat. Své o tom ví člověk z nejpovolanějších - hydrochemik Martin Pivokonský, ředitel Ústavu pro hydrodynamiku AV ČR. Ačkoli jeho příjmení evokuje jinou tekutinu, mezi Čechy velmi oblíbenou, je to právě voda, které zasvětil svou kariéru. Jak sám říká, osobní vztah k ní nemá nijak zvlášť specifikovaný, ani příliš pozitivní: „Moje první asociace spojená s vodou je mokro a chlad. Já totiž strašně nerad moknu, ale mám pocit, že moknu pořád, třeba při cyklistice nebo na horské túře.“ Navzdory tomu ho voda provází celý život, věnoval se jí už při studiích na univerzitě a jeho profesní vztah k ní je velmi kladný. Od monitoringu po testováníHned v úvodu je třeba upřesnit dva pojmy, které lidé občas nerozlišují - úprava vody a čištění. Úprava je proces, kdy se z vody surové (povrchové nebo podzemní) stává voda pitná. Děje se tak v úpravnách vody. Naproti tomu čištění odpadní vody z domácností, průmyslu či zemědělství se odehrává v čistírnách odpadní vody (ČOV), lidově čističkách. Přečištěná voda následně putuje zpět do přírody, nebo ji lze znovu využít - nikoli však pro konzumaci. S výzkumy orientovanými zejména na úpravu vody, ale nověji i na její čištění se pojí také Akademická prémie, kterou v loňském roce Martin Pivokonský získal. Se svým badatelským týmem se zaměřuje především na monitoring výskytu a popis složení znečišťujících příměsí ve zdrojích vody, jako jsou přírodní organické látky a antropogenní mikropolutanty, tedy takové, jež pocházejí z lidské činnosti. Snaží se také objasnit jejich fyzikální a fyzikálně-chemické vlastnosti, které hrají roli při jejich odstraňování z vody. Zajímají je jejich vzájemné interakce a interakce s chemickými činidly, která se používají při čištění a úpravě vody. V roce 2022 získal Martin Pivokonský (vpravo) prestižní ocenění Praemium Academiae - Akademickou prémii. Výzkumný rozptyl třináctičlenného týmu je široký. Zabývá se rovněž vývojem nových metod úpravy vody, jako jsou oxidační a foto-oxidační metody, elektrokoagulace nebo sekundární koagulace před membránovou filtrací. „V neposlední řadě se věnujeme i laboratornímu a poloprovoznímu testování nových metod a technologií úpravy a čištění vody. Jinými slovy - zajímá nás výskyt znečišťujících látek ve vodě, jejich vzájemné interakce a toxikologický účinek, a to vše za účelem vývoje nových efektivních způsobů jejich odstranění,“ upřesňuje laureát. Aby se všem těmto oblastem mohli výzkumníci naplno věnovat, potřebují pro svou práci dobré podmínky. „V Česku nás netrápí ani tak nedostatek přístrojů nebo nedostatečné zázemí. Problémem je ale dlouhodobé podhodnocení finančního ohodnocení vysoce kvalifikovaných pracovníků,“ říká badatel, jehož vize, jak naložit se štědrou finanční prémií, je jasná - investovat do lidí. Plánuje vytvořit silný tým odborníků, který bude funkční i poté, co se dočerpají finanční prostředky z udělené prémie. Stejně jasný jako jeho vize robustního pracovního týmu je i jeho názor na podporu vědy v Česku. Základním nedostatkem je podle něj skutečnost, že institucionální financování je velice nízké: „Dokonce tak nízké, že bez účelového financování bychom neměli ani na provoz našich institucí, natož na nějaký seriózní výzkum.“ Logicky to vede k tomu, že vědci neustále píší nějaké projekty, aby měli dostatek financí na provoz, a na vlastní vědu jim zbývá stále méně času. „Dokud se nenavýší institucionální podpora alespoň na nějakých osmdesát procent, nedojde ke stabilizaci české vědy,“ myslí si Martin Pivokonský. Nejcennější přírodní zdrojAčkoli voda pokrývá až tři čtvrtiny naší planety, stává se stále vzácnější. Uvádí se, že ta sladká tvoří jen dvě a půl procenta celkového objemu. To ovšem ještě neznamená, že je pitná, případně využitelná pro průmysl, zemědělství a další odvětví lidské činnosti. Zdroje vody na celém světě jsou kontaminovány celou řadou antropogenních látek. Jsou to především nejrůznější průmyslové chemikálie, zpomalovače hoření, detergenty, léčiva, rostlinolékařské látky - pesticidy a jejich metabolity, složky produktů osobní péče a péče o domácnost, umělá sladidla, barviva, těžké kovy a organokovové sloučeniny. Voda na celém světě je kontaminována řadou antropogenních látek. Patří sem například i léčiva. Bohužel, obvykle představují určité toxikologické riziko: často jde o látky s chronickými zdravotními účinky, přestože se ve zdrojích vody vyskytují v koncentracích v řádu nanogramů na litr (ng/l), případně mikrogramů na litr (μg/l). Což pro představu znamená, jako kdybychom ve státním rozpočtu ČR hledali, kde se nám ztratila třeba stokoruna. „Vezmeme-li vedle antropogenních polutantů v potaz také přirozeně se vyskytující znečišťující příměsi, například hlinitokřemičitany, huminové látky vznikající rozkladem rostlinných zbytků či látky produkované sinicemi, jsou dnes zdroje vody směsí různorodých látek s velmi komplikovanými vzájemnými interakcemi a obtížně definovatelnými podmínkami úpravy. V této souvislosti se tak velmi výstižně hovoří o takzvaném koktejlu látek,“ vysvětluje hydrochemik. Protože se v minulosti úprava vody zaměřovala především na odstraňování běžných přírodních látek, jsou současná vědecká poznání i používané technologické postupy zacíleny právě na ně. Nynější koktejl přírodních i antropogenních znečišťujících látek však vyžaduje nový soustředěný výzkum zahrnující nejen monitoring jejich výskytu, ale také objasnění jejich hydrochemické role a vývoj nových technologických postupů pro jejich odstranění. „Existuje nepředstavitelné množství látek, které potenciálně naše vody kontaminují, a my mnohdy ani nevíme jak hodně, protože je prostě nestanovujeme. Ba co víc, mnohdy ani nevíme, o jaké látky se jedná,“ upozorňuje Martin Pivokonský na skutečnost, že je nejvyšší čas přehodnotit, zda dnes vůbec posuzujeme kvalitu vody podle správných ukazatelů. Je totiž zřejmé, že zatímco v „tradičních“ ukazatelích vykazují vodní zdroje lepší jakost než třeba na počátku tisíciletí, z hlediska „nových“ polutantů tomu tak být nemusí, nebo dokonce není. Kde číhá nebezpečíDenně používáme neuvěřitelné množství chemických látek, které nakonec končí v životním prostředí. A protože je voda pro řadu látek ideálním transportním médiem, nakonec se dostanou také do vodních zdrojů, dokonce i v případě, že jejich životní cyklus nemusí s vodou přímo souviset. Typickým příkladem jsou dnes hojně diskutované perfluorované organické látky (PFAS). O co jde? „Perfluorované a polyfluorované organické látky představují rozsáhlou skupinu několika tisíc člověkem vytvořených organických látek vyznačujících se velmi pevnou vazbou atomů fluoru s atomy uhlíku, nikoli vodíku. To jim sice dává jedinečné vlastnosti využitelné v průmyslové výrobě, ale zároveň jsou doslova neštěstím pro životní prostředí,“ vysvětluje badatel. Vazba mezi uhlíkem a fluorem se v přírodě přirozeně nevyskytuje a neexistují tak přirozené mechanismy, jak tyto látky z životního prostředí odbourat. Jedná se tedy o látky perzistentní (odolné vůči rozkladu) a bioakumulativní (kumulují se v živých organismech). Navíc se považují za lidské karcinogeny. Pravděpodobně způsobují rakovinu ledvin, vaječníků, varlat a prostaty. Jsou rovněž značně reprotoxické (snižují plodnost u žen), zvyšují riziko vysokého krevního tlaku v těhotenství, způsobují preeklampsii (onemocnění placenty) nebo nižší porodní váhu novorozenců. Protože se PFAS vyrábějí zhruba od padesátých let 20. století, nalezneme je dnes všude na světě a prakticky ve všech složkách životního prostředí, tedy i ve vodě a potravinách. „Jejich výskyt i v malém množství je dle mého soudu alarmující. Budeme-li uvažovat, že koncentrace PFAS ve vodě je třeba jen dvacet nanogramů na litr a denně vypijete a přijmete v potravě přibližně čtyři litry vody, tak je denní příjem osmdesát nanogramů. Jde o nezanedbatelné množství, a to jsme počítali pouze příjem z pitné vody,“ upozorňuje Martin Pivokonský. Pozor na kosmetikuPokud je životní cyklus používaných chemikálií na rozdíl od PFAS přímo závislý na vodě, kontaminace vodních zdrojů mohou být značné, aniž bychom to tušili. Martin Pivokonský uvádí příklad: „Nedávno vyšla studie, která analyzuje množství látek uvolněných z tablet do myček na nádobí. Zjistilo se, že z jedné tablety se uvolní více než tři a půl tisíce různorodých chemických látek.“ Ty se pak dostávají do odpadní vody a následně do vodních recipientů, tedy míst, kam ústí povrchové, ale i odpadní vody, jako jsou rybníky, nádrže, jezera a vodní toky. Podle jedné z nedávných studií se z tablet do myček nádobí uvolní více než tři a půl tisíce různorodých chemických látek. Zdaleka to však nejsou jen tablety do myčky, kterých bychom se měli obávat. Léčiva a hormony se sice relativně dobře odbourávají přirozenými pochody, nacházíme je však v důsledku vysoké každodenní spotřeby prakticky v každém zdroji vody. Podle mínění Martina Pivokonského se také někdy v diskuzi poněkud opomíjejí takzvané produkty osobní péče. Typickým zástupcem této skupiny látek je například triklosan, který má antibakteriální a fungicidní účinky. Přidává se do mýdel, deodorantů, zubních past, holicích krémů, ústních vod a čisticích prostředků. Najdeme jej ale také v kuchyňských nástrojích, hračkách, ložním prádle či odpadkových pytlích. O jeho dopadech na lidské zdraví se diskutuje, nicméně ukazuje se, že jde o látku s vlivem na endokrinní systém, konkrétně štítnou žlázu. Martin Pivokonský zdůrazňuje, že problémem nejsou ani tak koncentrace jednotlivých látek, ale jejich celkový mix a synergické působení na živé organismy: „Občas mě opravdu nazvedne ze židle otřepaný argument některých technokratů, že všechny látky, které dnes analyzujeme ve vodě nebo i jiných složkách životního prostředí, zde byly vždycky a my jsme to nevěděli, protože jsme neměli odpovídající analytické možnosti. To je naprostý omyl! Antropogenní látky se ve vodě mohou vyskytovat pouze od té doby, co jsme je začali vyrábět.“ Dalším nebezpečným omylem je podle jeho názoru tvrzení, že voda je těchto látek prostá nebo že jejich koncentrace jsou tak nízké, že nemá cenu jim věnovat pozornost. Dnes vyrábíme obrovské množství chemikálií a používáme je tak masivně, že jsou zkrátka všude, tedy i ve vodě. Dostávají se do ní stovky, možná tisíce nebo desetitisíce chemických sloučenin: „Kolik jich však reálně stanovujeme? Desítky reálně, občas v nějaké studii stovky. To však může být zlomek skutečného stavu.“ Látek znečišťujících vodu je nepřeberné množství. Pokud bychom je měli zmínit všechny, vydaly by na obsáhlou publikaci. Ochrana vodních zdrojů, ochrana ovzduší, ochrana zemědělské půdy, ochrana moří a oceánů, ochrana biodiverzity… Chráníme už celou planetu, přesto se naše životní prostředí neustále zhoršuje. Jak je to možné, diví se Martin Pivokonský a rovnou si i odpovídá: „Nejspíš to bude tím, že papír snese všechno a ve skutečnosti vlastně nic moc nechráníme. Měli bychom se přestat schovávat za ochranu všeho a přiznat si, že nám ve skutečnosti jde o ochranu nás samotných a naší vlastní existence tady a teď. Pak bychom snad mohli konečně začít rozumně žít a hospodařit, a tím vlastně chránit vše výše uvedené.“ Martin Pivokonský s manželkou Lenkou Pivokonskou - oba pracují v Ústavu pro hydrodynamiku AV ČR. (CC) VZTAH, KTERÝ NESTOJÍ NA VODĚ Sám je držitelem několika prestižních cen a jako ředitel pracoviště má možnost navrhnout na ocenění i někoho ze svých kolegů, podřízených. Podle jakých kritérií vybírá? „Jednoznačně podle dosažených výsledků a přístupu k práci. Musím se ale také přiznat, že mě hodně oslovuje loajalita a sepětí s ústavem. V každém případě obdobné nominace obvykle podléhají také schválení radou pracoviště, která samozřejmě s mým návrhem nemusí nutně souhlasit.“ Když už jsme zmínili kolegy a podřízené, neměli bychom vynechat jedno velmi důležité jméno - Lenka Pivokonská. Jak už napovídá její příjmení, je manželkou Martina Pivokonského. Také na počátku jejich vztahu sehrála roli voda. „Po dokončení doktorského studia jsem začal přednášet na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy předmět úprava vody, který Lenka navštěvovala. Jednou se mi svěřila, že má velký problém s diplomovou prací, protože se jí školitelka dostatečně nevěnuje. Nabídl jsem jí, samozřejmě zcela nezištně, že se po domluvě se stávající školitelkou vedení její diplomové práce ujmu,“ vypráví Martin Pivokonský. Postupně se tak vídali stále častěji, začali jezdit do úpraven vody, trávili společně stále více času: „Až jsme jednoho dne zjistili, že spolu chceme trávit čas všechen...“ NA ZDRAVÍ Přestože ho jako zapáleného cyklistu vodní sporty příliš neoslovují a dovolenou na pláži u moře si na rozdíl od své manželky a dětí zrovna neužívá, je jeho (minimálně ten profesní) život s vodou pevně spjat. Příjmení Pivokonský však pravděpodobně původně označovalo člověka, který choval či se staral o pivovarské koně. A co má vlastně raději - vodu, nebo pivo? „Piju oboje a oboje mám rád. Vodu denně, pivo příležitostně. Ostatně nepít pivo s příjmením, jaké mám, by bylo asi poněkud pokrytecké. Nehledě na to, že na základní i střední škole mi nikdo neřekl jinak než Pivo, můj e-mail je pivo@..., a PIVO je přece také zkratka pro pitnou vodu,“ dodává Martin Pivokonský s úsměvem. Martin Pivokonský (CC) doc. RNDr. MARTIN PIVOKONSKÝ, Ph.D.ÚSTAV PRO HYDRODYNAMIKU AV ČR Od roku 2017 je ředitelem pracoviště. Vystudoval ochranu životního prostředí na Přírodovědecké fakultě UK v Praze a následně obor aplikovaná a krajinná ekologie. Jako pedagog přednáší o hydrochemii, znečišťování a ochraně vod a úpravě podzemních a povrchových vod. Je autorem několika užitných vzorů či patentů, více než šesti desítek publikací v impaktovaných časopisech a spoluautorem několika knih, například Koagulace při úpravě vody či Jar Tests for Water Treatment Optimisation: How to Perform Jar Tests - a handbook. Jako výzkumník se věnuje zejména hydrochemii, úpravě a čištění vod, ochraně vody a dalším environmentálním tématům spojeným s jejím znečištěním. V roce 2021 získal Cenu předsedy Grantové agentury ČR, o rok později obdržel od Akademie věd ČR prestižní Praemium Academiae. Článek vyšel v časopise A / Magazín 3/2023 3/2023 (verze k listování)3/2023 (verze ke stažení) Text: Markéta Wernerová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČRFoto: Shutterstock; Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR Text a fotografie označené (CC) jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

21.03.2024 14:07

Medaile AV ČR pro vědce, jejichž práce rozvíjí celé obory


[https://www.avcr.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/Medaile-AV-CR-pro-vedce-jejichz-prace-rozviji-cele-obory/]
Dnes odpoledne předá předsedkyně AV ČR čestné oborové medaile geologovi Ivanu Horáčkovi, který vytvořil mimořádnou platformu multidisciplinárního studia přírody, a Christianu Lübkemu, špičkovému a mezinárodně uznávanému medievistovi a slavistovi. Čestná medaile Vojtěcha Náprstka za zásluhy o popularizaci vědy pak patří Janu Maříkovi, který zprostředkovává archeologii laické veřejnosti a bojuje za vhodnou ochranu památek. Slavnostní ceremoniál se koná v budově na Národní v Praze. Medailonky laureátů naleznete níže. Čestná oborová medaile Františka Pošepného za zásluhy v geologických vědách Prof. Ivan Horáček, CSc. (Přírodovědecká fakulta UK), navrhuje Geologický ústav AV ČR Mimořádný rozsah vědeckých zájmů od geologie, paleontologie, zoologie až po otázky obecné biologie, metodologie přírodních věd či filozofie je Ivanu Horáčkovi vlastní. Během své vědecké kariéry se zaměřil zejména na kvartérní tematiku a díky již zmíněné šíři zájmu vytvořil mimořádnou platformu multidisciplinárního studia přírody. Významně přispěl k rozvoji české geologie. Ivan Horáček je autorem či spoluautorem téměř 300 přírodovědeckých publikací včetně devíti knih. Je také velmi aktivní v práci pro vědeckou komunitu i v pedagogické činnosti. Čestná oborová medaile Františka Palackého za zásluhy v historických vědách Prof. i.R. Dr. Christian Lübke (Leibniz-Institut für Geschichte und Kultur des östlichen Europa, Leipzig), navrhuje Historický ústav AV ČR Christian Lübke se ve svém výzkumu zaměřuje zejména na dějiny a kulturu středovýchodní Evropy, přičemž patří ke špičkovým a mezinárodně uznávaným medievistům a slavistům. O vysoké kvalitě jeho vědecké práce svědčí též množství mezinárodně ceněných a hojně citovaných publikací. V průběhu své profesní dráhy intenzivně rozvíjel světovou vědeckou spolupráci a s českými pracovišti spolupracoval na mnoha mezinárodních projektech, které se zabývaly specifiky historického vývoje střední Evropy. Roku 2009 byl jmenován řádným členem Saské akademie věd. Čestná medaile Vojtěcha Náprstka za zásluhy o popularizaci vědy Mgr. Jan Mařík, Ph.D. (Archeologický ústav AV ČR, Praha) Funkci mediátora mezi odborníky a veřejností úspěšně zastává Jan Mařík. Dlouhodobě se snaží zpřístupnit archeologické bádání, jeho smysl, význam pro společnost a výsledky veřejnosti. Pomáhal vytvořit aplikace s rozšířenou realitou (např. hra v lokalitě Závisti u Prahy, virtuální průvodce po hornické lokalitě Buchberg). Během pandemie covid-19 přišel s nápadem akce Archeologické léto. Zároveň se angažuje ve správném zapojení amatérských archeologů, podílel se mj. na vzniku portálu AMČR-PAS (určeného pro spolupráci amatérských a profesionálních archeologů). Pomáhá také při tvorbě nového zákona o památkové péči.





© 2024 - PERPETUM web design