Kláveska.cz ~ Zprávy ze serveru 'Akademie věd ČR - tiskovky'Akademie věd ČR

15.07.2025 15:22

Málo známá kapitola dějin: v uniformě wehrmachtu bojovaly tisíce Čechoslováků

[https://www.avcr.cz/cs/veda-a-vyzkum/historicke-vedy/Malo-znama-kapitola-dejin-v-uniforme-wehrmachtu-bojovaly-tisice-Cechoslovaku/]
Otmaru Malířovi bylo patnáct, když jeho rodné Těšínsko obsadili v roce 1938 Poláci, a šestnáct, když totéž území v roce 1939 ovládli Němci. Slezská oblast kolem Těšína, Jablunkova a dnešního Havířova se historicky vyvíjela na pomezí polské, české i německé kultury a za první republiky patřila Československu, obyvatelstvo si ale udržovalo svébytnou identitu, která se vzpírala tradičnímu národnostnímu dělení. Většina lidí mluvila (a dodnes někteří mluví) „po naszymu“, nářečím, které připomíná kombinaci polštiny a češtiny. Při německém útoku na Polsko nacistická říše uchvátila i Slezské vojvodství, které zahrnovalo Těšínsko. Podobně jako na jiných anektovaných polských územích vyhlásili Němci ve Slezsku zápis do takzvané volkslisty - soupisu obyvatel vhodných ke germanizaci. Nepodepsat jej znamenalo vystavit se represím, včetně věznění v koncentračním táboře. Volkslista Slezanům poskytovala určitá (různě odstupňovaná) práva, například zůstat v rodném kraji, udržet si práci či majetek a moct dále hospodařit. Odvrácenou stranou mince byla povinnost mužů narukovat do německé armády. Z odvodních protokolů vojáků přijímaných do československé exilové armády vyplývá, že velká část z nich předtím bojovala ve wehrmachtu. (CC) Zmíněný Otmar Malíř dostal povolávací rozkaz k nástupu do wehrmachtu v září 1942. Po válce vzpomínal, že už od začátku počítal s tím, že dezertuje a přidá se ke Spojencům. Šanci dostal záhy, když jako příslušník Afrikakorpsu - uskupení wehrmachtu bojujícího v severní Africe - upadl v květnu 1943 do britského zajetí. Společně s několika dalšími těšínskými kamarády sebrali odvahu a oslovili strážné s tím, že nejsou Němci a chtějí přejít na druhou stranu barikády. „Bezpochyby jedním z prvních, kdo prolomili dlouholeté mlčení o účasti Čechoslováků ve wehrmachtu, byl právě Otmar Malíř. Šlo o vlastence, který se za českou věc zasazoval už v době polského záboru, z wehrmachtu uprchl při první možné příležitosti a přidal se k československé exilové armádě,“ říká vojenský historik Zdenko Maršálek z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Nejasná číslaMalířův příběh se dá nazvat prvním popsaným, ale nikoli zcela typickým. „Nelze zobecňovat. Lidských osudů bylo hodně a každý byl zcela jiný. Ne každý Čechoslovák sloužící ve wehrmachtu se po svém zajetí přihlásil do československého vojska, většina jich dožila válku v německé uniformě,“ dodává historik. Zdenko Maršálek z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR (CC) Situaci příliš neosvětlí ani řeč čísel. Přesné počty někdejších československých občanů, kteří narukovali k wehrmachtu, totiž nejsou k dispozici a hovoří se jen o odhadech. Je jasné, že zdaleka nejvíc branců pocházelo z řad československých Němců, ať už ze zabraných Sudet, nebo z protektorátu. Dohromady by mohlo jít teoreticky až o tři čtvrtě milionu osob. Po válce naprostou většinu z nich čekal odsun do Německa. Jiná situace ale platí pro Těšínsko, kde se odvod postupně dotkl přibližně 23 tisíc mužů, a pro Hlučínsko, ze kterého do wehrmachtu nastoupilo asi 13 tisíc místních. Oba regiony po válce znovu připadly Československu, jehož součástí jsou dosud. Většina místních obyvatel se odsunu vyhnula, protože nešlo o etnické Němce. Na našem území tak zůstaly tisícovky mužů s válečnou minulostí strávenou na německé straně konfliktu. Pruské HlučínskoTřiadvacetiletého Franze Kalwara z Darkovic u Hlučína zastihl začátek války při práci v dole na železnou rudu v německém Eiserfeldu, ale brzy dostal povolávací rozkaz ze sousedního Siegenu. Sloužil u pěchoty na různých místech včetně Finska. Tam se zúčastnil operace Polární liška, která byla součástí útoku na Sovětský svaz. Franz tam utrpěl zranění a - jak později vzpomínala jeho rodina - měl štěstí, že potkal lékaře, s nímž se znal z dřívějška a který mu vystavil potvrzení, že není dále schopen vojenské služby. Mapy s vyznačenými frontovými liniemi, písemné rozkazy nebo korespondence prostých vojáků i vojevůdců jsou pro historiky důležitými výzkumnými materiály. Díky tomu se už v červenci 1942 vrátil do eiserfeldských dolů. Do rodných Darkovic se mu podařilo dostat několik měsíců po konci války. Jeho příběh je jedním z 11 tisíc více či méně zdokumentovaných osudů hlučínských občanů bojujících ve wehrmachtu, které uchovává internetová databáze projektu Hultschiner Soldaten. Hlučínsko můžeme vymezit prostorem mezi Opavou, Ostravou a Bohumínem, má ovšem odlišnou historii než sousední Těšínsko. Po mnoho desítek let - mezi roky 1742 až 1920 - bylo totiž součástí Pruska. Vazby na německý jazyk i kulturu si místní slovanské obyvatelstvo udržovalo i za první republiky. Dodnes tamním obcím vévodí kostely postavené v typicky pruském stylu s režnými cihlami a obyvatelé jsou v okolí známí jako „Prajzáci“. Příchod Němců v roce 1939 někteří Hlučínští vítali s nadšením. K wehrmachtu ale záhy museli narukovat i ti, kteří radost svých sousedů nesdíleli. Z 13 tisíc vojáků se přibližně pětina nevrátila. Převlékání kabátůCesta „wehrmachťáků“ do československé zahraniční armády vedla zpravidla přes spojenecké zajetí - ať již se do něj dostali přímým přeběhnutím fronty, nebo tak, že se prostě nechali zajmout. V průběhu války vyměnilo německou uniformu za československou asi 250 mužů z Hlučínska a více než dvě tisícovky z Těšínska. Odvodní protokoly československé exilové armády obsahují jméno, hodnost a rodiště daného vojáka, ale také místo, kde byli naverbovaní. Muži zapsaní v tabulce výše se do československé armády přihlásili poté, co padli do spojeneckého zajetí na frontě v Itálii. Zajímavé je, že přes 61 procent všech bývalých příslušníků wehrmachtu, zařazených během války do československých jednotek na Západě, pocházelo z pouhých dvou okresů (z Českotěšínska 786 lidí, z Fryštátska 1009 osob). Právě studiem archivních materiálů týkajících se historie západního exilového vojska se k osudům našinců v německé uniformě dostal i Zdenko Maršálek. „Zpracovávali jsme databázi všech příslušníků československé zahraniční armády a bylo pro nás doslova šokem, když jsme postupně zjišťovali, kolik z nich se do ní dostalo přes předchozí službu ve wehrmachtu,“ říká historik. Téma totiž bylo po celých padesát až šedesát let od konce války tabu. Neučilo se o něm ve školách, neprobíhal žádný systematický výzkum. Je přitom pozoruhodné, že podobná situace se netýká jen České republiky. „Zmíněné příběhy se opakují v řadě evropských zemí sousedících s Německem, které si prožily okupaci a anexi části svých území do hranic Říše,“ podotýká Zdenko Maršálek. Společný osud nucených odvodů tak postihl například regiony Alsasko a Lotrinsko ve Francii, Kraňsko ve Slovinsku, Horní Slezsko v Polsku či okolí měst Eupen a Malmedy v Belgii. Ve všech jmenovaných oblastech se tématu historici a publicisté ujali až dlouhé desítky let po utichnutí zbraní. Miliony lidí se po druhé světové válce ocitly na cestě - vojáci, uprchlíci, vězni, nuceně nasazení. Jak moc se změnila demografická mapa Československa? Dozvíte se v Podcastu pro soudobé dějiny. Boření černobílých kulis„Druhou světovou válku máme tendenci vidět v ustálených obrazech, o kterých si myslíme, že jsou nezpochybnitelné a že odrážejí skutečnost. Čím dál víc se ale ukazuje, že tak jednoduché to není,“ zdůrazňuje Zdenko Maršálek. Fenomén neněmeckých vojáků ve wehrmachtu dokládá, jak dalece může být naše vnímání minulosti uměle vytvořené. Fakt, že se tato kapitola dějin vynořuje teprve nyní, je svým způsobem pochopitelný. Po válce bylo potřeba znovu vybudovat důvěru v budoucnost a hledaly se zejména příběhy hrdinství a statečného přímého protinacistického odboje. Nehodilo se, že na straně protivníka bojovaly statisíce občanů spojeneckých zemí. „Kdyby jich bylo málo, asi by zapadli do obrazu zavrženíhodného kolaboranta. Jenže počet lidí, kteří sloužili v nacistické armádě, byl ve všech zemích poměrně vysoký,“ dodává historik. Někdejší bojovníci wehrmachtu se vraceli domů bez velkých oslav. Nebylo jasné, jaký bude jejich další osud. Ve většině oblastí včetně Těšínska a Hlučínska nakonec došlo k uzavření jakési nepsané společenské smlouvy mezi státem a občany. Režim jim udělil generální pardon a nechal je v klidu žít, oni na oplátku na svou minulost „zapomněli“ a veřejně ji nepřipomínali. Ve Vojenském ústředním archivu v Praze jsou tisíce zápisů o osudech československých občanů. Současné otevírání tématu je generační záležitostí. Dorostli vnuci a vnučky, kteří se ptají po osudech svých dědů ve wehrmachtu. Jejich otcové a matky o nich však mnoho nevědí. Až do pádu železné opony, ale vlastně i několik dalších let po něm, šlo o třináctou komnatu. Přestože se v dotčených regionech tato zkušenost dotýkala prakticky každé rodiny, příliš se o ní nemluvilo. Otmar Malíř byl jedním z mála, kdo sepsali své osobní vzpomínky. Mnozí minulost raději pohřbili hluboko v sobě a nechtěli se k ní vracet. Hodně nezpracovaných informací stále leží v archivech na různých místech Evropy. A možná že další zajímavá svědectví vyplavou na povrch i uvnitř rodin, protože na ně teprve po dlouhých desítkách let dozrál čas. Třeba i po vašem dědovi, pradědovi nebo i vzdálenějším příbuzném zůstala na půdě nebo ve sklepě nějaká nečekaná památka na minulost v německé armádě. (CC)Mgr. et Mgr. Zdenko Maršálek, Ph.D.Ústav pro soudobé dějiny AV ČRRodiče matematici z něj chtěli mít statistika nebo ekonoma. On ale spíš než k číslům tíhl k písmenům a obrazům. Po krátké kariéře učitele výtvarné výchovy vystudoval po listopadu 1989 historii. Působil např. v Historickém ústavu Armády ČR a Vojenském ústředním archivu; výzkumným pracovníkem Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR je od roku 2006. Napsal mimo jiné knihu „Česká’’, nebo „československá’’ armáda? Národnostní složení československých vojenských jednotek v zahraničí v letech 1939-1945 a je spoluautorem publikace Dunkerque 1944-1945. Ještě letos by měla vyjít kniha V uniformě nepřítele. Čechoslováci a služba ve wehrmachtu. Osobní poznámka autorky článkuKdyž narukoval, bylo mu šestnáct. Můj děda, Gustav Heczko, byl jedním z těch, kterým velké dějiny zasáhly do života víc, než by si přál. Téma článku je pro mě proto daleko osobnější než jakékoli jiné. Když jsem si pročítala těch pár svědectví těšínských mužů, která jsem našla, zasáhlo mě to. „Byly tam hromady zimních plášťů od krve. To asi byly uniformy od mrtvých vojáků. Honem se oblékat. My jsme byli děcka. Všechno bylo dlouhý. Dostal jsem úplně roztrhaný boty,“ vzpomíná v projektu Paměti národa František Bocek z Bukovce u Jablunkova na svůj nástup do německé armády v roce 1944. Stejný ročník narození i narukování, prakticky totožné místo bydliště jako děda. Znali se? Zažili podobné hrůzy? Dědy už se nezeptám a v době, kdy se o svých válečných zkušenostech rozmluvil, jsem si je nenahrála ani nezapsala. Ostýchala jsem se ho tehdy zeptat, jestli můžu. V německé uniformě bojoval také starší bratr babičky, domů do Karviné už se nevrátil... Táta si nevybavuje, že by se s ním rodiče o minulosti bavili, žilo se spíš přítomností. Stejně jako v jiných rodinách s podobným osudem byla válečná historie i u nás tabu. DALŠÍ INFORMACE: O tématu se můžete dozvědět více informací také na speciálním webu Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Češi ve wehrmachtu. Přínosná může být také návštěva některého z regionálních muzeí - například Muzea Hlučínska, Slezského zemského muzea nebo Muzea Těšínska. Fotografie k článku jsme pořídili v prostorách Vojenského ústředního archivu v Praze. Článek vyšel pod názvem V uniformě wehrmachtu v A / Magazínu 2/2025: 2/2025 (verze k listování)2/2025 (verze ke stažení) Čtvrtletník A / Magazín vydává Akademie věd ČR. Výtisky zasíláme zdarma všem zájemcům. Kontaktovat nás můžete na adrese predplatne@ssc.cas.cz. Text: Leona Matušková, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČRFoto: Shutterstock (úvodní snímek), Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR Text a všechny fotografie jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

15.07.2025 13:57

Jak dát smysl otevřené vědě? Zájemci mohou diskutovat na setkání v AV ČR

[https://www.avcr.cz/cs/o-nas/aktuality/Jak-dat-smysl-otevrene-vede-Zajemci-mohou-diskutovat-na-setkani-v-AV-CR-00001/]
Diskuze se kromě shrnutí vývoje otevřené vědy a výhledů do budoucna zaměří také na souvislosti principů Open Science s důvěryhodností vědy, institucionální odolností a využitím nových digitálních technologií. Jedním z hlavních témat bude vztah principů otevřené vědy k vědecké integritě a etice. „Příkladem mohou být otevřená data, díky kterým dokumentujeme, že výzkumníci hrají podle pravidel,” vysvětluje člen Akademické rady AV ČR Patrik Španěl. Mezi zahraničními hosty se objeví například Louise Bezuidenhout (Univerzita v Leidenu) nebo Reese Richardson (projekt The Collection of Open Science Integrity Guides). O české cestě k zavedení principů otevřené vědy pohovoří Patrik Španěl (Akademická rada AV ČR) nebo Dagmar Hanzlíková (Centrum pro podporu open science Univerzity Karlovy). „Součástí veřejného slyšení bude i prezentace výsledků sociologické studie zpracované v projektu OP JAK AMULET. Ta se zaměřuje na reflexi otevřené vědy tuzemskou výzkumnou obcí – včetně příležitostí a problémů, které zavádění principů přinášejí do jejich každodenní výzkumné praxe,” doplňuje Tereza Stöckelová ze Sociologického ústavu AV ČR. Program akce je v češtině a angličtině. Témata workshopů: deníky, komunikace i diskuzní hraWorkshopy v angličtině obsáhnou například práci s elektronickými laboratorními deníky, open-source platformou Data Stewardship Wizard nebo komunikaci vědy s veřejností. V paralelním programu v češtině se mohou účastníci těšit na diskuzní hru Dilema k akademické etice a integritě. „Setkání vyvrcholí prezentací výsledků doprovodné aktivity v podobě interaktivního online fóra k vybraným otázkám implementace principů otevřené vědy v Česku,” dodává koordinátor akce Michal Trčka z Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského AV ČR. Průběžně aktualizované informace s programem najdete zde. K účasti se registrujte nejpozději do 31. srpna 2025. Zástupci médií mohou požádat o akreditaci prostřednictvím e-mailové adresy michal.trcka@jh-inst.cas.cz. Setkání pořádané při projektu OP JAK AMULET pod vedením Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského AV ČR se uskuteční ve spolupráci s oddělením Open Science Knihovny AV ČR a Centrem pro podporu open science Univerzity Karlovy. Občerstvení pro účastníky je zajištěno. Akce bude živě streamována, pořízen bude i videozáznam. Publikovala: Zuzana Dupalová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR, s využitím zprávy Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského AV ČRFoto: Shutterstock Text je uvolněn pod svobodnou licencí Creative Commons.

10.07.2025 03:56

Zaměstnanci státu a státní úředníci: kde pracují a za kolik?

[https://www.avcr.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/Zamestnanci-statu-a-statni-urednici-kde-pracuji-a-za-kolik-00001/]
Pro český stát pracuje téměř půl milionu zaměstnanců placených ze státního rozpočtu – zaměstnanci státu. Státní úředníci z nich tvoří cca 75 tisíc (cca 15 %). S ohledem na to, jak velká je obvykle věnována pozornost tématu počtu státních úředníků ve veřejných debatách, jsou jejich počty a podíly na všech zaměstnancích státu poměrně nízké a případná očekávání ohledně rozsahu možných úspor v této oblasti jsou značně nadsazená. V roce 2024 se počet zaměstnanců státu meziročně mírně zvýšil o zhruba 3 000 osob (cca +0.6 %). Ubylo hlavně úředníků v neústřední správě jako např. na finančních úřadech a úřadech práce (-3,6 %), zatímco jejich počty na ministerstvech se nezměnily. Výrazně přibylo státem placených pracovníků v regionálním školství, přibližně o 5 000, což ale s ohledem na jejich velký počet odpovídá nárůstu pouze o +1.8 %. „Počty státních úředníků od roku 2011, od kterého lze čísla srovnávat, kolísaly mezi 71 a 79 tisíci. K poklesům došlo po roce 2010 a pak 2021 v rámci snah o konsolidaci veřejných financí,“ přibližuje klíčové trendy v počtech státních úředníků spoluautor studie Daniel Münich. Naopak školství spadající pod MŠMT k růstu zaměstnanosti státu poslední dekádu přispívá pravidelně. Souviselo to jak s demograficky taženým růstem počtu dětí školního věku, tak se zaváděním inkluze, která dříve v českém školství absentovala. V roce 2024 reálné platy všech státních úředníků celkově stagnovaly, ale těch na ministerstvech poklesly, a to už pátý rok v řadě. Průměrné relativní platy státních úředníků, tedy v poměru k průměrné mzdě v ekonomice, klesají už od roku 2019. V roce 2024 dosáhly nových minim, zejména v neústřední správě a u ostatních ústředních orgánů. Konkurenceschopnost platů v těchto sektorech tedy delší dobu klesá a v roce 2024 byla nejnižší za poslední dvě dekády. Platové rozdíly mezi jednotlivými složkami státní správy i uvnitř složek zůstávají výrazné. Nejvyšší průměrné platy měli v roce 2024 zaměstnanci ministerstev (59 tis. Kč hrubého měsíčně), nejnižší naopak zaměstnanci neústřední státní správy. Průměrné platy zaměstnanců ministerstev se liší od průměrné mzdy v Praze v rozpětí +/- 15 %. Tato srovnání nicméně nezohledňují rozdíly v kvalifikačních požadavcích, vzdělání, věku, regionu a dalších, které však zohledňuje nedávná studie IDEA (2025).1 V roce 2024 dosáhly výdaje na platy zaměstnanců státu 265 miliard Kč, což je 11,8 % státního rozpočtu a 3,3 % HDP. Výdaje na samotné státní úředníky činily 43,5 miliardy Kč, tedy 1,9 % rozpočtu a 0,54 % HDP, přičemž náklady na platy úředníků ministerstev představovaly 16 mld. Kč, tedy 36 % celkových nákladů na státní úředníky. Laická očekávání, že úspory v těchto segmentech mohou výrazně přispět ke konsolidaci veřejných výdajů jsou tedy přehnaně optimistická. Nominální výdaje na platy státních úředníků v posledních dvaceti letech převážně rostly, zejména mezi lety 2012–2019 kvůli růstu počtu zaměstnanců i platů. Po roce 2021 byl růst nominálních výdajů tažen snahou kompenzovat vysokou inflaci. Reálné výdaje však poslední dvě dekády kolísaly a od roku 2021 prudce klesly v důsledku inflace i snah o konsolidaci výdajů státního rozpočtu. V roce 2024 tak výdaje byly v reálném vyjádření na podobné úrovni jako v roce 2009. Kontakt: Daniel Münichdaniel.munich@cerge-ei.cz Eva Peňázováadministrativní kontakt pro médiaeva.penazova@cerge-ei.cz

09.07.2025 13:14

Jak evropská jezera čelí klimatické změně?

[https://www.avcr.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/Jak-evropska-jezera-celi-klimaticke-zmene/]
U sledovaných jezer výzkumníci z Hydrobiologického ústavu Biologického centra AV ČR analyzovali zastoupení stabilních izotopů vodíku a kyslíku (²H a ¹⁸O) ve vodě. Díky těmto izotopovým stopám dokážou vysledovat, do jaké míry vodu v jezerech ovlivňují srážky, jak silně jsou jezera propojena s podzemními vodami a jaký je poměr mezi přítokem vody a odparem. Tato data tým zkombinoval s veřejně dostupnými environmentálními údaji, jako jsou meteorologická data (průměrná roční teplota a srážky, typ klimatu, relativní vlhkost), podíl využití půdy (holá půda, orná půda, lesy, travní porosty, sníh, urbanizované oblasti) a charakteristiky povodí (typ jezera, velikost, maximální hloubka a nadmořská výška). „Pomocí modelu strojového učení jsme pro každé jezero identifikovali klíčové faktory, které udržují zdravou vodní bilanci, a předpověděli jsme, jaký dopad budou mít změny srážek a teplot do roku 2050,“ popisuje Cristina Paule Mercado z Biologického centra AV ČR, která výzkum prezentuje i na konferenci Goldschmidt v Praze. Podzemní voda napomáhá stabilitě Výsledky ukazují, že jezera propojená s podzemními vodami si udržují stabilnější hladinu a lépe odolávají dopadům klimatických změn. Naopak mělká jezera, která mají vůči svému objemu velkou plochou hladiny, ztrácejí vodu odparem rychleji, než ji doplňují z přítoků, a jsou proto zranitelnější vůči rostoucím teplotám a úbytku srážek. „Původně jsme očekávali, že pro všechna jezera budou platit stejné klíčové faktory, ale nebylo tomu tak. Ačkoliv můžeme z analýzy vyvodit některé obecné trendy, zjistili jsme, že v každé oblasti funguje jiná dynamika, která vyplývá z kombinace různých proměnných. Právě proto je důležité zohlednit všechny tyto faktory – zejména napojení jezer na podzemní vodu – při navrhování strategií pro udržitelné hospodaření s vodními zdroji v době klimatické změny a nedostatku vody,“ říká Cristina Paule Mercado. Jezera v nížinách budou mít v roce 2050 problém Model rovněž ukázal, že jezera v nížinách do roku 2050 pravděpodobně dosáhnou kritického poměru odparu vůči přítoku, což může vést k nedostatku vody a zhoršení její kvality. Vůbec nejohroženější jsou umělá jezera, jako jsou přehrady. Nížinná jezera totiž bývají mělká (poměrem plochy hladiny vůči hloubce) a méně napojená na zdroje podzemní vody, což narušuje rovnováhu mezi odparem a přítokem. Navíc se mnohdy nacházejí v oblastech s intenzivním zemědělstvím, kde dochází ke splachům hnojiv a dalších látek, které zvyšují množství živin a zhoršují kvalitu vody. Odolnější jsou naopak jezera ve vyšších nadmořských výškách nebo v alpských oblastech. Je to díky nižším teplotám, menšímu odparu a často lepšímu napojení na podzemní vodu. Tato jezera jsou také zatím méně ohrožena okolní zemědělskou činností, a tedy i živinovým zatížením. Vědci však upozorňují, že zemědělská půda se postupně rozšiřuje do vyšších poloh, což může v budoucnu ovlivnit jak kvalitu, tak dostupnost vody i v těchto jezerech. Globální přesah Hydrobiologové dále rozšiřují svou databázi, která nyní zahrnuje již více než 400 jezer, a chtějí z ní vytvořit globální zdroj dat. Kromě environmentálních údajů z veřejných zdrojů odebírají vědci každoročně vzorky z několika stovek jezer, spolupracují s odborníky z dalších institucí a také zapojují veřejnost prostřednictvím občanské vědy. Díky tomu se daří pokrýt více oblastí a posilovat zapojení místních komunit. Konference Goldschmidt je nejvýznamnější geochemickou konferencí na světě. Společně ji pořádají Evropská asociace pro geochemii a Geochemická společnost USA. Letos se koná v Praze ve dnech 6.–11. července 2025 a účastní se jí přes 4000 odborníků z celého světa. Kontakt na vědce: Cristina Paule MercadoHydrobiologický ústav, Biologické centrum AV ČRcristina.mercado@hbu.cas.cz doc. Ing. Petr Porcal, Ph.D.vedoucí Oddělení hydrochemie a ekologického modelováníHydrobiologický ústav, Biologické centrum AV ČR Více informací o konferenci: Abigail Chard / Dan Richards-Doran, Campus PR goldschmidtpress@campuspr.co.uk

08.07.2025 13:07

Z mnohdy podceňovaných dělnických kolonií pocházely i slavné osobnosti

[https://www.avcr.cz/cs/veda-a-vyzkum/historicke-vedy/Z-mnohdy-podcenovanych-delnickych-kolonii-pochazely-i-slavne-osobnosti/]
Jeho vnukové mu říkali děd Vševěd. Hugo Vavrečka během svého života prošel mnohými pozicemi i povoláními. Byl diplomatem, novinářem, ministrem propagandy, a jak bychom řekli dnes - vrcholovým manažerem. Za povšimnutí stojí tři skutečnosti: zaprvé byl přítelem Tomáše Bati, s jehož firmou spojil svou kariéru, zadruhé byl dědečkem Václava a Ivana M. Havlových a zatřetí pocházel z dělnické kolonie. Narodil se totiž ve Slezské Ostravě v hornické kolonii zvané Hranečník. S prostředím dělnických kolonií, místy, kde bydlely nepříliš majetné vrstvy obyvatel a pojí se s nimi mnohé stereotypy, pocházejí kromě děda Vševěda i mnohé další významné osobnosti od sportovců, přes podnikatele až po umělce a intelektuály. „Z plzeňského Karlova pocházeli letci RAF, z mnoha kolonií levicoví politici nebo skvělí sportovci. První jedenáctka SK Slezská Ostrava, dnes FC Baník, vzešla ze dvou kolonií Jaklovec a Kamenec na slezském břehu Ostravice,“ říká Martin Jemelka z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR, jenž stál u zrodu webu delnickekolonie.cz. Informace o jednotlivých lokalitách lze nalézt na webu delnickekolonie.cz. Na snímku je nouzová kolonie Na Slatinách v Praze. (CC) Projekt odstartoval v roce 2022 a finanční podporu získal z výzkumného programu Město jako laboratoř změny, spadajícího do Strategie AV21. „Velký dík patří Adéle Gjuričové z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, protože naší iniciativě věřila a od začátku fandila,“ vyzdvihuje historik podíl koordinátorky zmíněného programu. Výtka z BoleslaviNa počátku webového portálu stál dlouhodobý zájem Martina Jemelky o dějiny bydlení pracujících a zaměstnanců průmyslu v českých zemích a střední Evropě, který započal před více než dvaceti lety jeho disertačním projektem věnovaným ostravským dělnickým koloniím. „Bezprostředním impulzem byl ovšem jeden podrážděný e-mail mladoboleslavské čtenářky, která se rozčilovala, že v trojdílné encyklopedii Ostravské dělnické kolonie není ani jedno heslo z Mladé Boleslavi,“ dodává s úsměvem historik. Aby uspokojil „poptávku“ po informacích k tematice dělnického bydlení, rozhodl se přenést ji do prostředí, kde bude přístupná širokému publiku, a začal tvořit zmiňovaný webový portál. Ten na rozdíl od publikace nezahrnuje jen ostravské lokality, ale pomyslné špendlíky postupně zaplňují mapu celé republiky. „Portál vzniká v intencích open science, a je tudíž otevřen všem se zájmem o naše téma a témata příbuzná. Našimi čtenáři jsou laikové se zájmem o regionální, průmyslové či moderní dějiny, odborníci na historii průmyslu, architektury, bydlení, dělnictva či každodennosti, ale hlavně sami obyvatelé jednotlivých lokalit, jejich potomci, příbuzní,“ vyjmenovává Martin Jemelka. Najdeme tam mapu kolonií, jejich soupis, fotografie, nákresy a samozřejmě spoustu informací o historii: kdo a kdy je založil, jak se stavěly, jací lidé zde žili, jak jejich život vypadal a mnoho dalších zajímavostí. Další ukázkou ubytování pro pracující jsou dvojdomky v Nymburce. (CC) Co pojem dělnické kolonie vlastně označuje? Jsou to zejména soubory nájemních domů určené pro lidi žijící z průmyslové práce, které budovaly průmyslové podniky. Méně častěji soukromí podnikatelé a majitelé realit, obce, stavební družstva či jednotlivci. Tyto specifické čtvrti vznikaly souběžně s procesem industrializace od konce 18. století. Měly usnadnit život pracujících, kteří s rozvojem průmyslové výroby přicházeli do měst za prací a potřebovali ubytování v blízkosti svého zaměstnání. Domky bývaly velmi skromné, což odráželo snahu investorů a stavitelů o dosažení co nejnižších nákladů na výstavbu. Představovaly nový typ půdorysného řešení dělnických sídlišť, ekonomického využití prostoru, a především příklad stavební standardizace. „Zaměstnanecké či podnikové kolonie lze v mnoha ohledech považovat za průkopníky industrializace stavebnictví a bydlení, protože desítky a stovky standardizovaných domů s identickými bytovými jednotkami vyrůstaly v krátkém sledu podle stejného stavebně architektonického plánu a v jednotném urbanistickém řešení,“ říká Martin Jemelka. Platí to i o použití stavebních materiálů, například režného zdiva, které není omítnuté, jen vyspárované a lépe odolává povětrnostním podmínkám. Vystavěny jsou z něj například ostravské Vítkovice nebo podstatná část baťovského Zlína. Režné zdivo je typické svou červenou barvou. Na snímku jsou Baťovy domky ve Zlíně. Místo, kde ženy vládly pevnou rukouDělnické kolonie však nejsou zajímavé jen z pohledu urbanistického či architektonického, představují také pozoruhodný prvek z hlediska demografického a sociokulturního. Svým jednotným socioprofesním složením, v němž převažovali muži v produktivním věku a dominovaly ženy ve věku postproduktivním, byla podle autora portálu většina kolonií předurčena k velmi specifickému populačnímu vývoji: „Tyto lokality dlouho nestárly, protože v nich převažovaly děti, mladiství a ranní dospělí. V komunitách vládly ženy v domácnosti, které se staraly o chod dělnických rodin, měly na starosti i podnájemníky a nocležníky a současně dohlížely na ulicích i v domech na pořádek a spořádané fungování kolonií.“ Jak tedy život místních obyvatel vypadal? Určitě není možné paušalizovat, podmínky byly místo od místa odlišné. Velmi specifické byly v tomto ohledu kolonie nouzové. Budovaly se hlavně v obdobích bytové nouze po první světové válce, a zvláště v době hospodářské krize. Vznikaly živelně na periferiích industriálních center, tajně a navzdory úřadům. Podle Martina Jemelky bydlela často v nouzových koloniích s lidmi i zvířátka s více než čtyřma nohama. Naopak v takové Šalomounské kolonii v Moravské Ostravě, kde badatel před 20 lety začínal s výzkumy, panovala čistota a pořádek: „Pamětníci by nás s nepořádkem hnali! I když na otázku, zda byla v koloniích ekologická zátěž, odpovídali vždy negativně, a na otázku, jak často myli okna, odpovídali, že každý týden… Tak byla černá od popílku a mouru.“ Pro cigarety i pro nový sestřihOdlišná byla i infrastruktura. V nouzových koloniích se obvykle kromě svépomocí postavených ubytovacích jednotek mnoho služeb nenacházelo. Ovšem i v těch menších koloniích na pražské či brněnské periferii byla nějaká ta trafika či malinký koloniál. Ty větší, například v Ostravě, měly mateřské a obecné či občanské školy, prodejny smíšeného zboží, holiče a provozovatele služeb. Našli bychom tu i spolkové domy, tělocvičny, knihovny, a někde dokonce i kostely. Tradiční stereotypy spjaté s prostředím dělnických kolonií jsou vysoká kriminalita a enormní výskyt sociálněpatologických jevů. Ovšem ani v tomto případě nelze generalizovat. Vždy záleželo na řadě okolností, které se proměňovaly v čase. Mnoho pražských či brněnských nouzových kolonií vzniklo pro osoby z nízkopříjmových skupin. Na počátku zde panovaly problematické poměry, které se ale vytvořením sousedských vazeb se sociální kontrolou vytratily a vznikly tak lokality s příjemnými podmínkami pro život. Mohlo to však být i naopak: některé ostravské hornické kolonie vznikly v 19. století jako solidní zaměstnanecké bydlení a rozkvět zažily mezi válkami. „Z fotografií na vás dnes dýchne starosvětská idylka. Zato po druhé světové válce začaly stárnout, investice do obnovy bytového fondu slábnout a do kolonií se v rámci nucené sedentarizace, tedy usazování na jednom trvalém místě, stěhovali kočovní Romové,“ vysvětluje badatel, podle jehož názoru však všechny kolonie rozhodně nepatřily k místům s vysokou kriminalitou. Domky v Ostravě, kde se nacházelo nejvíce dělnických kolonií. Svébytný druh představovaly kolonie „s okny od mouru“, tedy hornické či hutnické, kde se specifické rysy způsobu života průmyslového dělnictva projevovaly nejvíce. Úroveň bydlení pro nestálé pracovní síly a domácnosti s mnoha nocležníky nebo podnájemníky byla na počátku velmi nízká, byty dlouho sloužily jen k přespávání. Kvůli stísněným vnitřním prostorám se odehrávalo mnoho činností venku, na ulici, kde se lidé potkávali, družili. (Hovoří se o takzvané socializaci ulicí.) U nás se nejvíce hornických kolonií nacházelo na Ostravsku, každý z dolů nějakou měl. Jen pro zajímavost: zhruba ve dvacátých třicátých letech minulého století v některých ostravských čtvrtích žila v koloniích více než polovina místních obyvatel. Některé časem zanikly, jiné se dochovaly do současnosti a jsou pozoruhodným příkladem našeho kulturního a historického dědictví. Malá odbočka k punčochámZ hornické kolonie pocházela také rodina Huga Vavrečky. Jeho tatínek Čeněk pracoval v černouhelném dole Jan Maria ve Slezské Ostravě jako vážný neboli měřič - horníkům vydával deputáty, odměny v naturáliích, případně prodával uhlí. Nebyl tedy přímo horníkem, patřil k nižšímu úřednictvu a ačkoli čtyřčlenná rodina žila na Hranečníku ve stejných podmínkách jako běžní horníci (byt měl údajně pouhých 37 m2), mohla si díky lepším výdělkům dovolit dát syna na studia. Hugo Vavrečka měl dvě děti. Maminku Václava a Ivana M. Havlových Boženu a jejich strýce Ivana Vavrečku, který ve třicátých letech studoval chemickou fakultu pražské techniky, dnešní ČVUT. Jako doktoranda jej měl na starosti uznávaný chemik Otto Wichterle. O jeho novém polymeru se mladík jednou zmínil svému otci, toho času řediteli Baťových závodů ve Zlíně. Informace o novém materiálu ho zaujala a nabídl vědci zaměstnání, Wichterle však prozatím odmítl. Jeho rozhodnutí změnilo uzavření českých vysokých škol nacisty v roce 1939, a tak Otto Wichterle v následujícím roce smlouvu podepsal. Ve zlínských laboratořích se věnoval výzkumu umělých vláken. Přibližně o rok později se zrodil silon a dámské punčochy zvané silonky byly na světě. Propojení slavného vědce a rodiny Vavrečkových přetrvalo i po válce. Aby mohly Wichterleho publikace o chemii vyjít v zahraničí, potřebovaly překladatele - úkolu se na sklonku svého života ujal právě Hugo Vavrečka. Obuvnická firma ze Zlína ovlivnila a propojila životy mnoha osobností. Typickou ukázkou ubytování pro dělníky jsou Baťovy domky ve Zlíně. Baťovy domky jsou typickou ukázkou ubytování pro dělníky, které bylo na svou dobu velmi moderní, až luxusní. Můžeme v tomto případě hovořit o kolonii? „Firma Baťa se termínu kolonie vehementně bránila, protože příliš odkazoval na tradiční dělnické prostředí a milieu průmyslových měst, jemuž se snažila uniknout projekty vlastních vzorných a vzorových továrních měst. Přesto zaměstnanecké čtvrti koncernu Baťa v mnoha ohledech navazovaly na zaměstnanecké bydlení v dělnických koloniích,“ vysvětluje Martin Jemelka. Pro a protiVraťme se od Baťových bot a Wichterleho silonek zpět k dělnickému bydlení. Jeho výhody a nevýhody shrnuje autor portálu: „Z dnešního pohledu bychom mohli vyjmenovat celou řadu negativ, počínaje stavebním řešením, malou obytnou plochou bytových jednotek nebo vysokou koncentrací osob identické či příbuzné profese, nemluvě o ekologické zátěži v případě kolonií ve stínu průmyslových závodů. Naopak k pozitivům mohl patřit komunitární způsob života, vysoká míra sociální kontroly a sousedské výpomoci, a vůbec kolegiální formy soužití a pomoci, včetně početných dětských kolektivů a jejich socializace ulicí či na ulici.“ Ačkoli tyto čtvrti nebyly zrovna místem, které by si dnes člověk dobrovolně vybral ke svému životu, zabezpečovaly svým obyvatelům životní podmínky, které by si pravděpodobně sami zajistit nedokázali. A cesta ven, takříkajíc za lepší budoucností, určitě nebyla uzavřená. Důkazem je nejenom Hugo Vavrečka, ale i mnohé jiné osobnosti, které z těchto lokalit pocházely. (CC) doc. PhDr. Martin Jemelka, Ph.D. Masarykův ústav a Archiv AV ČR Vystudoval Filozofickou fakultu Ostravské univerzity, kde získal doktorát i titul docenta. V současnosti působí v oddělení moderních sociálních a kulturních dějin Masarykova ústavu a Archivu AV ČR. Ve svém bádání se zaměřuje například na moderní hospodářské, sociální a náboženské dějiny, urbánní dějiny či dějiny českého dělnictva. Je spoluautorem knih Víra a nevíra ve stínu továrních komínů. Náboženský život průmyslového dělnictva v českých zemích 1918-1938 nebo Tovární města Baťova koncernu. Evropská kapitola globální expanze. V roce 2023 získal Cenu předsedkyně AV ČR za propagaci nebo popularizaci výzkumu, experimentálního vývoje a inovací. Článek vyšel pod názvem Ubytko pro dělníky v A / Magazínu 3/2024. 3/2024 (verze k listování)3/2024 (verze ke stažení) Čtvrtletník A / Magazín vydává Akademie věd ČR. Výtisky zasíláme zdarma všem zájemcům. Kontaktovat nás můžete na adrese predplatne@ssc.cas.cz. Text: Markéta Wernerová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČRFoto: Shutterstock; Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR Text a fotografie označené (CC) jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

04.07.2025 15:07

Rozmanitost rostlin pomáhá ukládat uhlík do půdy – ale ne všude stejně

[https://www.avcr.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/Rozmanitost-rostlin-pomaha-ukladat-uhlik-do-pudy-ale-ne-vsude-stejne/]
Rozmanitost rostlin pomáhá ukládat uhlík do půdy, ale ne všude a ne za všech okolností. „Zjednodušeně řečeno, přínos rostlinné rozmanitosti pro ukládání uhlíku závisí na tom, kolik uhlíku už půda obsahuje a v jaké formě,“ říká vedoucí studie Šárka Angst z Biologického centra AV ČR. „Půdy v původních lesích a některých loukách jsou nasycené stabilním uhlíkem a zvyšování rozmanitosti rostlin už nemá tak velký efekt jako například v intenzivně využívané zemědělské krajině či v hlubších vrstvách půdy chudé na uhlík. Právě tam má biodiverzita největší pozitivní dopad, může výrazně přispět k ukládání uhlíku, a tím i k ochraně klimatu,“ vysvětluje Šárka Angst. Uhlík se v půdě ukládá do různě trvalých forem. Autoři rozlišují dva hlavní typy: Uhlík uložený v méně stabilní organické hmotě (POM – particular organic matter), kterou tvoří poměrně čerstvé, částečně rozložené organické zbytky rostlin (např. listí, kořeny, stonky) a která zůstává v půdě krátkodobě v řádu dní až několika let. Stabilní uhlík navázaný na půdní minerály (MAOM – mineral associated organic matter), který může v minerálních částicích půdy přetrvávat po staletí. Rostlinná biodiverzita ovlivňuje oba typy jiným způsobem a v závislosti na typu ekosystému. V některých případech se pozitivní vliv projeví spíše v tvorbě nestálé organické hmoty (POM), jinde pomáhá ukládání stabilního uhlíku (MAOM). „Naše studie ukazuje, že bychom neměli očekávat univerzální přínos biodiverzity pro půdní uhlík ve všech podmínkách,“ říká spoluautor studie Gerrit Angst z Biologického centra AV ČR. „Naopak je potřeba zohlednit typ půdy, její využití, klimatické podmínky i složení rostlinného společenstva. Jen tak můžeme biodiverzitu cíleně využít pro zlepšení půdní kvality a ukládání uhlíku.“ Studie vznikla ve spolupráci s badateli z Německého centra pro výzkum biodiverzity (iDiv), Lipské univerzity, Cleveland State University a Max-Planckova institutu pro biogeochemii. Vědci zároveň vyzývají k dalšímu výzkumu, například k dlouhodobým pokusům napříč různými klimatickými a půdními typy, které by lépe ověřily vliv biodiverzity na ukládání uhlíku. Podle autorů je pochopení těchto souvislostí klíčové pro ochranu půdy a udržitelnou péči o krajinu, a tedy i pro boj s klimatickou změnou. Odkaz na publikaci:Angst, Š., Angst, G., Mueller, K.E. et al. Un(der)explored links between plant diversity and particulate and mineral-associated organic matter in soil. Nat Commun 16, 5548 (2025). https://doi.org/10.1038/s41467-025-60712-6 Více informací: Mgr. Šárka Angst, Ph.D.Biologické centrum AV ČR+420 387 775 782sarka.angst@bc.cas.cz Dr. rer. nat. Gerrit AngstBiologické centrum AV ČR+420 387 775 782gerrit.angst@bc.cas.cz (hovoří německy a anglicky) Mgr. Daniela ProcházkováBiologické centrum AV ČRPR manažerka+420 778 468 552daniela.prochazkova@bc.cas.cz TZ ke stažení zde

02.07.2025 11:07

Čeští vědci a inženýři se hlásí do evropského vesmírného programu

[https://www.avcr.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/Cesti-vedci-a-inzenyri-se-hlasi-do-evropskeho-vesmirneho-programu/]
Zapojení českých týmů do tohoto prestižního evropského výběrového procesu dokládá rostoucí ambice a mezinárodní renomé domácí vědecko-technické základny. Návrhy pro středně velké mise s českou účastí: Mise EXPO (Enhanced X-ray Polarimetry Observatory) je navržena ke studiu extrémních vesmírných jevů prostřednictvím rentgenové polarizace, která odhaluje strukturu a geometrii prostředí v okolí černých děr, neutronových hvězd či gama záblesků. EXPO bude první misí pokrývající široké energetické pásmo 2–80 keV díky šesti teleskopům s vícevrstvými zrcadly a třem typům detektorů včetně polarimetrů GridPix. Doplňkový přístroj umožní rychlou reakci na krátkodobé události. Do přípravy mise se zapojuje Astronomický ústav Akademie věd ČR a ČVUT jako dodavatel klíčových detektorů s čipy Timepix nové generace. Mise Inanna je navržena ke zkoumání interakcí mezi slunečním větrem a horní atmosférou Venuše pomocí dvojice sond – hlavní sondy Venus Orbiter a menší sondy Solar Wind Monitor. Cílem je porozumět, jak tyto procesy ovlivnily vývoj planety, určit složení unikajících částic a kvantifikovat přenos energie mezi jednotlivými vrstvami atmosféry. Konfigurace umožní simultánní měření ionosféry a slunečního větru. Do přípravy mise se zapojuje Ústav fyziky atmosféry Akademie věd ČR, který navrhuje jednotku pro digitální zpracování dat na sondě Solar Wind Monitor. Mise SPARK (Solar Particle Acceleration, Radiation, and Kinetics) se zaměřuje na studium toho, jak se uvolňuje a přenáší energie během slunečních erupcí. Na palubě jsou tři přístroje: dalekohled LISSAN sledující záření urychlených částic, dalekohled HiFI pro pozorování velmi horké plazmy a koróny kolem Slunce, a spektrometr SISA, který bude současně zkoumat složení a vlastnosti této horké plazmy včetně měření magnetického pole. Mise SPARK by tak pomohla lépe pochopit procesy, které způsobují prudké výbuchy na Slunci a jejich vliv na okolní prostor. Česká vědecká skupina při Astronomickém ústavu Akademie věd ČR by se mohla podílet na vývoji důležité části přístroje SISA — speciálního zrcadla, které bude pomáhat tyto jevy sledovat. Mise Heavy Metal je navržena ke zkoumání kovových asteroidů třídy M, zejména asteroidu (216) Kleopatra a jeho dvou měsíců. Cílem je porozumět původu těchto těles, jejich možnému vztahu k železo-niklovým meteoroidům a prozkoumat jejich interakce s okolním prostředím, včetně mini-magnetosfér. Mise plánuje roční pobyt na oběžné dráze kolem Kleopatry a vypuštění menší sondy pro blízká měření a řízený dopad. Do návrhu mise se zapojuje Ústav fyziky atmosféry Akademie věd ČR s přístrojem pro detekci elektromagnetického pole a plazmových vln. Návrhy pro rychlé vědecké mise: Mise ARCO (Astrophysics of Relativistic Compact Objects) je navržena k detailnímu studiu extrémních objektů ve vesmíru s využitím měření rentgenového záření. Úkolem mise je rozluštit záhadu akrečních disků a koron kolem černých děr a neutronových hvězd a sledovat, jak se tyto útvary mění v čase. K tomu bude využívat širokoúhlý monitor (WFM) umožňující detekci nových rentgenových záblesků a velkoplošný detektor (LAD) umožňující jejich měření s vysokou citlivostí. Do přípravy mise je zapojena relativistická skupina Astronomického ústavu Akademie věd ČR a inženýři věnující se vývoji mechanických struktur pro umístění detektorů a kolimátorů. Mise DarkSun si klade za cíl zkoumat, jak magnetické pole v horní sluneční atmosféře – od chromosféry až po korónu – řídí dynamiku a hromadění energie, které stojí za spektakulárními jevy pozorovanými na naší nejbližší hvězdě. Pomocí polarimetrie v ultrafialové (UV) oblasti během umělého zatmění, vytvořeného formací dvou družic na oběžné dráze Země, by DarkSun měla změřit magnetické pole sluneční atmosféry s bezprecedentní přesností. Sluneční koronograf a polarimetr LYACOPO (Lyman-α) na této formaci poskytne jedinečná měření magnetického pole v koróně – tedy základního hybatele slunečního větru. Do přípravy mise se zapojuje Astronomický ústav Akademie věd ČR. Mise Dungey-V je navržena ke studiu pohybu plazmatu a dynamiky plazmového ohonu kolem planety bez vlastního magnetického pole, Venuše, který vzniká vlivem slunečního větru. Sonda by obíhala po speciální dráze, která umožní během sedmi let provést deset průletů tímto plazmatickým chvostem. Data by měla být přenášena během blízkých průletů u Země, což výrazně sníží náklady na komunikaci. Ústav fyziky atmosféry Akademie věd ČR zajistí vývoj přístroje pro měření elektromagnetického pole a plazmových vln. Mise LUGO (Lunar Geology Orbiter) je navržena k lepšímu pochopení tepelného vývoje Měsíce skrze výzkum záhadných povrchových útvarů a potvrzení existence lávových tunelů pod povrchem. K tomuto účelu by měl být využit podzemní penetrační radar pro nahlédnutí pod povrch, hyperspektrální kamera pro určení chemického složení a dvojice kamer pro vytvoření detailního topografického modelu. Výzkum lávových tunelů je přitom klíčový pro budoucí lidské posádky, které by v nich mohly najít ochranu před mikrometeority a radiací. Na vědeckém návrhu se podílí Geofyzikální ústav Akademie věd ČR a na přípravě technického řešení brněnský start-up TRL Space. Koncept mise tak má výraznou českou stopu. Mise Magnetotail Dynamics Explorer je navržena ke studiu příčin magnetických bouří a zajímavých světelných jevů na polárních oblastech Země, tzv. polárních září. Cílem je identifikovat plazmové nestability, určit místa vzniku bouří a pochopit vznik polární záře. Mise využívá dvojici družic na slunečně synchronní dráze, které budou sledovat rychlé změny aurorálních jevů. Každá družice ponese UV kameru, magnetometr a další přístroje. Ústav fyziky atmosféry Akademie věd ČR se podílí na vývoji jednotky pro digitální zpracování vědeckých dat. Malé a rychlé vědecké mise Mise Hannes zahrnuje dvojici malých družic na nízké oběžné dráze Země určených k výzkumu polárních září. Družice by měly být vybaveny kamerami, detektory nabitých částic, elektromagnetického pole a plazmových vln. Jejich dráha ve výšce 500 km a malá vzájemná vzdálenost několika kilometrů až několika desítek kilometrů umožní poprvé detailně zkoumat prostorové a časové změny v aurorální oblasti. Oddělení kosmické fyziky Ústavu fyziky atmosféry AV ČR by mělo vyvíjet přístroj pro měření fluktuací elektromagnetického pole. Mise ORACLE (Orbital Reconnaissance And Cosmic Life Explorer) by měla umožnit studium chemického složení a proudu meziplanetární hmoty a kosmického smetí na orbitě Země a jejich vstupů do atmosféry. K tomuto účelu navrhuje vyslat hmotnostní spektrometr HANKA na nízkou oběžnou dráhu Země (450–600 km) společně se zobrazovacím systémem FOCUS pro sledování meteorů a kosmického odpadu. Do přípravy mise jsou zapojeni vědci z Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského Akademie věd ČR. Kromě nových návrhů se Česko aktivně podílí také na přípravě již schválených misí ESA, které v nadcházejících letech vyrazí na svou pouť. Jsou jimi například mise PLATO, zaměřené na hledání a studium planet podobných Zemi u hvězd typu Slunce (start plánován na prosinec 2026), mise ARIEL, která bude zkoumat atmosféry exoplanet (2029), Comet Interceptor mající za cíl prozkoumat dlouhoperiodickou kometu (2029), Vigil sledující kosmické počasí (2031), mise EnVision, která se bude věnovat detailnímu průzkumu planety Venuše (listopad 2031), mise LISA studující gravitační vlny, které vytvářejí splývající superhmotné černé díry (2035), nebo třeba rentgenový teleskop newAthena (2037). Tyto úspěchy společně s množstvím nových projektů, ve kterých je česká akademická obec zapojena, potvrzují rostoucí význam Česka v evropském kosmickém výzkumu a posilují jeho postavení na mezinárodní vědecké scéně.

02.07.2025 09:35

Výstava na zámku Vsetín přibližuje sesuvy nejen na Valašsku

[https://www.avcr.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/Vystava-na-zamku-Vsetin-priblizuje-sesuvy-nejen-na-Valassku/]
Návštěvníci se zde seznámí s procesy vzniku sesuvů, s jejich typy a dopady na přírodu a poznají i příběhy lidí, kteří byli těmito jevy postiženi. K vidění je dokumentace jak historických, tak nedávných sesuvů, a nechybí ani interaktivní exponáty. Výstava vznikla ve spolupráci s Ústavem struktury a mechaniky hornin Akademie věd ČR (ÚSMH) a bude otevřena do 17. srpna 2025. Atraktivní součástí výstavy bude i ojedinělá komentovaná vycházka po tisíce let starém sesuvu v Malé Bystřici s geologem z ÚSMH RNDr. Ivo Baroněm. Uskuteční se za každého počasí v neděli 20. července 2025. Sraz účastníků je v 9:15 v turistickém přístřešku na parkovišti poblíž autobusové zastávky Malá Bystřice, revír. „Valašsko má relativně jednoduše představitelnou geologickou stavbu – střídají se zde vrstvy křehkých, propustných pískovců a nepropustných, plastických jílovců (tzv. flyšová souvrství). To ovšem vede ke značné náchylnosti území ke vzniku sesuvů. Většina sesuvů vzniká při nasycení podloží vodou po dlouhodobých deštích či po rychlém jarním tání. Voda naplní póry propustných pískovců a zároveň způsobí, že se jílovce změní v kluzké, plastické jíly, které fungují jako smykové plochy sesuvů,“ vysvětluje mechanismus jeden ze spoluautorů výstavy RNDr. Jan Klimeš z ÚSMH. „Téma sesuvů tady na Valašsku opravdu rezonuje. Po povodních v roce 1997 se v regionu aktivovalo více než tisíc sesuvů, z nichž některé zničily obydlí a infrastrukturu. Výstavou chceme lidem přinést co nejvíce informací o prostředí, ve kterém žijí a o tom, jaké případné nebezpečí hrozí jejich majetku,“ uvedl spoluautor výstavy a zástupce ředitele muzea RNDr. Lukáš Spitzer. Mezi známé sesuvné lokality patří například svah u Jablůnky, Vaculov u Malé Bystřice nebo svah vrchu Kopec u Lidečka. Místa výskytu sesuvů jsou geology naštěstí dobře prozkoumána a tak svahy, které obyvatele ohrožovaly nejvíce, byly již z velké části zabezpečeny. Sesuvy ale mají i tvořivou sílu. Na Valašsku dávají vzniknout jednak rozsedlinovým jeskyním (tzv. ďúrám), nebo jezerům, jejichž hráz vznikla právě sesuvem (například Jezerné). Ďúry jsou pro odborníky typickým příkladem pseudokrasových jeskyní. Některé z jeskyní jsou na frekventovaných místech, například jeskyně Cyrilka na Pustevnách, jiné jsou v turisticky nepřístupných oblastech, např. Kněhyňská jeskyně na svahu hory Kněhyně. Výstava vznikla jako výstup jednoho z řešených témat Proměny zemského povrchu v rámci výzkumného programu Dynamická planeta země Strategie AV21. Autory jsou RNDr. Lukáš Spitzer, Ph.D., RNDr. Jan Klimeš, Ph.D., RNDr. Ivo Baroň, Ph.D., RNDr. Miloš Briestenský, Ph.D, a kolektiv Muzea regionu Valašsko a externí spolupracovníci (Bob Kuřík, Vojtěch Pecka, Pavel Sterec, Jiří Suchánek). Další informace na: Sesuvy nejen na Valašsku | Muzeum regionu Valašsko Ústav struktury a mechaniky hornin AV ČR, v.v.i. je pracoviště zaměřené na studium struktury a vlastností horninového prostředí, hornin, odvozených materiálů a speciálních kompozitních materiálů. Zkoumá přírodní i indukované jevy a procesy působící na chování, vývoj a stabilitu hornin v jejich přirozeném uložení v zemské kůře a širokou škálu anorganických a organických materiálů jak na místě, tak vytvořených v laboratorních podmínkách. Uplatňuje pokročilé monitorovací i laboratorní metody výzkumu s cílem formulovat vědecké poznatky a stanovit podmínky jejich využití v praxi. www.irsm.cas.cz Muzeum regionu Valašsko je příspěvkovou organizací Zlínského kraje, pod jehož správu spadá pětice objektů – zámek Vsetín, zámek Kinských ve Valašském Meziříčí, zámek Lešná u Valašského Meziříčí, kostel Nejsv. Trojice ve Valašském Meziříčí a Hvězdárna Vsetín. Profiluje se jako muzeum víceoborové v oblasti přírodních, technických a společenských věd. Hlavní náplní odborných oddělení je péče o svěřené sbírkové fondy, včetně akviziční, prezentační a publikační činnosti a realizace kulturně výchovných a vzdělávacích programů, a to i na poli environmentálního vzdělávání. Sběrnou oblastí je etnografický region Valašsko. Hvězdárna Vsetín se zabývá popularizací astronomie i přírodních věd obecně, a to nejen mezi školní mládeží ale i širokou veřejností.www.muzeumvalassko.cz Kontakt: RNDr. Jan Klimeš, Ph.D.Email: klimes@irsm.cas.cz Jiří KoňaříkPropagační pracovník Muzea regionu Valašskoe-mail: konarik@muzeumvalassko.cz

02.07.2025 08:35

Čeští vědci odkrývají záhadné ztráty nástrojů protivirové imunity u ptáků

[https://www.avcr.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/Cesti-vedci-odkryvaji-zahadne-ztraty-nastroju-protivirove-imunity-u-ptaku/]
Interferony hrají zásadní roli v protivirové imunitě. Slouží jako poplachové signály upozorňující na virovou infekci. Buňky je začnou produkovat ihned po začátku infekce a dávají tím svému okolí najevo, že je potřeba zastavit šíření viru. Interferon se na povrchu buňky naváže na specifický receptor a uvnitř buňky spustí tzv. signální kaskádu. Na jejím konci je vytvoření molekulárního komplexu, který obsahuje klíčový gen IRF9 (interferonový regulační faktor 9). Ten pak řídí produkci mnoha buněčných protivirových genů. IRF3 je zodpovědný za produkci samotných interferonů. „Zatímco role savčích IRF3 a IRF9 v imunitní reakci je dobře popsána, jejich ptačí ekvivalenty zůstávaly po desetiletí záhadou. Nám se teď podařilo ptačí IRF9 identifikovat a potvrdit jeho zapojení v protivirové obraně,“ říká Lenka Ungrová z Ústavu molekulární genetiky AV ČR, první autorka článku o regulačních genech, který nyní zveřejnil prestižní odborný časopis BMC Biology. Genetické sekvence ptačích IRF genů vykazovaly podle Lenky Ungrové zajímavé anomální vlastnosti, které velmi ztěžují jejich identifikaci a zároveň mohou souviset s pravou evoluční ztrátou genu. Ztraceno v evoluci Pomocí pokusů na kachních buňkách se ukázalo, že bez genu IRF9 mají po přidání interferonu velmi omezenou produkci protivirových genů. „Když jsme jim IRF9 znovu dodali, protivirová obrana se obnovila. To potvrzuje, že gen IRF9 je u ptáků funkčně velmi důležitý – podobně jako u savců,“ uvádí vědkyně. Pomocí moderních bioinformatických metod a analýzy genetických databází vědecké týmy zjistily, že gen IRF3 se nachází pouze u ptáků ze skupiny běžců, jako jsou pštrosi, kivi nebo emu, gen IRF9 je přítomen u většiny ptáků, ale chybí třeba slepicím nebo bažantům. „Záhadou zůstává, že u kuřete a dalších hrabavých ptáků se nám IRF9 identifikovat nepodařilo a téměř jistě se v jejich evoluci ztratil. Nyní se snažíme zjistit, jakým způsobem byl tak důležitý protivirový gen nahrazen,“ zdůrazňuje Lenka Ungrová. Mnoho virů, včetně například viru ptačí chřipky, různými mechanismy obranné interferonové dráhy blokuje. Důkladnější poznání a porovnání obranných siganalizací mezi savci a ptačími druhy je nezbytným krokem ve vývoji účinných antivirotik a vakcín. Odkaz na publikaci:Ungrová L., Geryk J., Kohn M., Kučerová D., Krchlíková V., Hron T., Pečenka V., Pajer P., Gáliková E., Pecnová L., Kaspers B., Hejnar J., Nehyba J., Elleder D., Avian interferon regulatory factor (IRF) family reunion: IRF3 and IRF9 found. (2025) BMC Biology 23, 180. https://doi.org/10.1186/s12915-025-02261-4 Kontakt:Daniel Elleder, Ph.D.Ústav molekulární genetiky AV ČR+420 733 475 011daniel.elleder@img.cas.cz Dr. Eliška KoňaříkováPR koordinátorka Ústavu molekulární genetiky AV ČR+420 774 798 184eliska.konarikova@img.cas.cz TZ ke stažení zde

KLÁVESKA.cz

Zprávy ze serveru 'Akademie věd ČR - tiskovky'Akademie věd ČR - tiskovky