Kláveska.cz ~ Zprávy ze serveru 'Akademie věd ČR - tiskovky'Akademie věd ČR

14.02.2025 11:14

Držitelé Akademických prémií a Luminy quaeruntur prezentovali své výsledky

[https://www.avcr.cz/cs/o-nas/aktuality/Drzitele-Akademickych-premii-a-Luminy-quaeruntur-prezentovali-sve-vysledky/]
Neúčinnost antibiotik je čím dál větším problémem současné medicíny. Soustředit výzkumné síly do lepšího pochopení, jak tyto léky působí a kde jsou jejich slabá místa, se proto může vyplatit. Právě bádání zaměřené na antibiotickou rezistenci je příkladem projektu, který se mohl uskutečnit díky podpoře jedné z prestižních prémií udělovaných Akademií věd ČR. „Díky prémii Lumina quaeruntur se nám podařilo posílit a stabilizovat tým, což bylo velmi důležité. Naštěstí se nám podařilo i po jejím skončení najít navazující financování a můžeme ve výzkumu pokračovat,“ řekl na přednášce chemik Zdeněk Kameník z Mikrobiologického ústavu AV ČR, jehož tým detailně zkoumá molekulu lincomycinu, jedno z tradičních antibiotik. Zdeněk Kameník vede v Mikrobiologickém ústavu AV ČR laboratoř antibiotické rezistence a mikrobiální metabolomiky. Černý kašel S využitím prostředků Luminy quaeruntur se mohl realizovat i výzkum bakterie způsobující černý kašel Bordetella pertussis, jemuž se věnuje Jana Kamanová, rovněž z Mikrobiologického ústavu AV ČR. Přestože proti nemoci existuje očkování, její výskyt nejen v České republice neustále narůstá. Vědkyně se mimo jiné ptá po evoluční historii této bakterie a souvislostech s jiným druhem bordetelly, který napadá zvířata a nemívá tak fatální následky. O její práci jsme psali v čtvrtletníku A / Věda a výzkum 4/2019. Virózy drůbežeVelké zejména ekonomické škody způsobují nemoci hospodářských zvířat. Vedle prasečího moru jde například o ptačí chřipku a další virózy. Jiří Hejnar z Ústavu molekulární chemie AV ČR zjišťuje, jak můžou vzájemné interakce mezi viry a buňkami vést k antivirové rezistenci, a zaměřuje se přitom konkrétně na problém virových onemocnění u drůbeže. Akademická prémie finančně podpořila jeho výzkum v letech 2019 až 2024. Velmi zajímavou přednášku měla také Hana Lísalová z Fyzikálního ústavu AV ČR, jejíž tým se zabývá výzkumem a vývojem inovativních biomateriálů a biosenzorů. Prémii Lumina quaeruntur obdržela v roce 2018. Etika ve zdravotnictví Medicína není jen o lécích a terapiích, ale hlavně o lidech. Etickým aspektům se věnuje mezinárodní interdisciplinární laboratoř pro bioetiku (Research Lab for Bioethics) při Filosofickém ústavu AV ČR. Vede ji vědec belgického původu Geoffrey Dierckxsens, který na svůj projekt získal prostředky z Luminy quaeruntur v roce 2019. Nebezpečná ČínaZdaleka ne všechny podpořené výzkumy se týkají medicíny. Aktuální společenský přesah má například práce Ondřeje Klimeše a Jarmily Ptáčkové z Orientálního ústavu AV ČR, kteří se zaměřují na současnou Čínu. Prémii Lumina quaeruntur získali v roce 2018. „V průběhu realizace našeho projektu se dramaticky změnila geopolitická situace. Přišla pandemie covidu-19 a i v jejím důsledku se posunulo postavení Číny v mezinárodní politice. Nyní po zvolení Donalda Trumpa ve Spojených státech se dá očekávat další turbulentní vývoj vztahů Západu a Číny,“ řekl Ondřej Klimeš. Další ocenění Na konferenci dále vystoupili držitelé Akademické prémie Jan Flusser z Ústavu teorie informace a automatizace AV ČR (analýza a zpracování obrazových dat), Pavel Jelínek z Fyzikálního ústavu AV ČR (molekulární elektronika) nebo Ondřej Santolík z Ústavu fyziky atmosféry AV ČR (elektromagnetické vlny ve vesmíru). Program úvodního dne se zaměřil na první vědeckou oblast, tedy obory studující neživou přírodu (fyzika, matematika, informatika nebo vědy o Zemi): Prostřední den byl ve znamení druhé oblasti – chemie a věd o živé přírodě (biologie, ekologie, lékařství): Závěrečný den pak patřil třetí oblasti neboli humanitním a společenským vědám (sociálně-ekonomické, filologické a historické): Představení prémií Smyslem Akademické prémie je podpořit vynikající vědecké osobnosti a vytvořit jim podmínky, v nichž by mohli rozvinout svůj potenciál ve prospěch české vědy. Od roku 2007 ji získaly čtyři desítky osobností (jejich přehled zde). Dotaci ve výši až 30 milionů korun mohou čerpat v šesti letech a hradit z ní náklady spojené s výzkumem, mzdami či pořízením technického vybavení. Prémie Lumina quaeruntur cílí na vědce a vědkyně na prahu středního věku včetně těch, kteří se do aktivní kariéry vracejí po rodičovské dovolené (jejich přehled zde). Slouží k založení vlastní výzkumné skupiny. Podpora dosahuje až čtyř milionů korun na kalendářní rok na dobu maximálně pěti let. Program se jmény přednášejících je k dispozici zde. Text: Leona Matušková, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČRFoto: Jan Malý pro Akademii věd ČR Text je uvolněn pod svobodnou licencí Creative Commons.

13.02.2025 14:49

Řekni mi to vůní. Pachová komunikace řídí životy zvířat i lidí

[https://www.avcr.cz/cs/veda-a-vyzkum/biologie-a-lekarske-vedy/Rekni-mi-to-vuni.-Pachova-komunikace-ridi-zivoty-zvirat-i-lidi/]
Všichni ho odjakživa považovali za zrůdu. Jean-Baptiste Grenouille nijak nevoněl, ani nesmrděl. Člověk bez chuti a bez zápachu. Jeho matku popravili a kojná ho po pár dnech odložila jakožto potomka ďábla. Dětstvím se protloukal, jak se dalo. Záhy zjistil, že se od ostatních odlišuje ještě něčím dalším – geniálním nosem, kterým dokázal rozeznat tisíce vůní a pachů ve svém okolí. Lepším než čenich psa nebo jakéhokoli jiného zvířete, které se orientuje čichem. Spíše než darem z nebes se ale jeho schopnost projevila jako pekelný nástroj, který ho dovedl k hrůzným činům. Tolik stručný popis děje knihy Parfém: Příběh vraha od německého spisovatele Patricka Süskinda, odehrávající se v kulisách Paříže 18. století. Román Parfém: Příběh vraha svou neobvyklostí vyvolal celosvětovou pozornost. Proč v úvodu zmiňujeme zrovna tento poměrně útlý román z roku 1985, známý hlavně díky stejnojmennému filmu z roku 2006? Když totiž pročítáte materiály, které se týkají tématu vůní a pachů, a mluvíte s lidmi z oboru, dříve nebo později na tuhle knihu nebo film zákonitě narazíte. Jako by je znali všichni, kteří se o vůně zajímají. Vůně žen a mužůS obsahem románu se prý musely seznámit i účastnice dnes už klasického, tzv. tričkového experimentu týmu biologa Clause Wedekinda z bernské univerzity. Ten v první polovině devadesátých let 20. století zkoumal vliv pachu opačného pohlaví u lidí a mimo jiné přišel na to, jak schopnost čichu mění hormonální antikoncepce. Muži nesměli v průběhu pokusu používat průmyslové vůně, jíst výrazná jídla, kouřit ani se pohybovat v zakouřeném prostředí. Ženy měly za úkol hodnotit pach jejich použitých bavlněných triček. Byly přitom rozdělené podle toho, jestli užívaly antikoncepci, nebo ne. Proč zapácháme? Zdrojem lidského pachu je kůže a tři typy žláz: potní, apokrinní a mazové. Například produktem apokrinních žláz jsou cholesterol a jeho deriváty, mastné kyseliny a steroidy (především androsteny). Nejvyšší koncentrace apokrinních žláz je v podpažní jamce a zevním genitálu. Výměšek těchto žláz je bez zápachu, ten vzniká až bakteriálním působením. Mazové žlázky se nacházejí na tváři, rtech, krku, dvorcích bradavek a genitáliích. Lidský pach je výsledkem kombinace různých faktorů, genetických, hormonálních, dietních i faktorů prostředí. Je důležitým signálem jak v podvědomé komunikaci, tak pro určení zdravotního stavu. Ukázalo se, že ženy bez tablet proti početí upřednostňovaly muže s odlišným, tzv. hlavním histokompatibilním komplexem (MHC), zatímco ženy, které je užívaly, si vybíraly muže s podobným MHC. Přitom komplex MHC hraje u živočichů jednu z hlavních rolí v imunitním systému, mimo jiné při rozpoznávání cizorodých struktur. O myších a lidechDůležitost MHC při výběru partnera již dříve prokázaly studie provedené na myši domácí. Samice myší jsou schopné rozpoznat pach samců lišících se v antigenech MHC a dávají přednost páření s protějšky s rozdílným hlavním histokompatibilním komplexem, než je jejich vlastní. Díky tomu se zmenšuje riziko příbuzenského křížení a zvyšuje se odolnost populace vůči patogenům. Myš je vůbec velmi vhodným adeptem pro zkoumání (nejen) pachu. Díky krátkému životnímu cyklu a rychlému a snadnému množení se stala nejvíce používanou pomocnicí ve vědě a pomohla k získání více než 40 Nobelových cen. Důležité pro vědu jsou nejen myši laboratorní, ale i ty volně žijící. Bez laboratorních zvířat, zejména myší, se věda neobejde. Unikátní přírodní laboratoř vědcům nabízí hybridní zóna procházející napříč Evropou, kde se stýkají dva poddruhy myši domácí – západní Mus musculus domesticus a východní Mus musculus musculus. Ukazuje se přitom, že právě pach a čich hrají důležitou roli v kontaktech těchto dvou poddruhů. Výzkumu myší v hybridní zóně se dlouhodobě věnují badatelé z Ústavu živočišné fyziologie a genetiky AV ČR a z Ústavu biologie obratlovců AV ČR. (O hybridní zóně v souvislosti s evolucí druhů jsme psali v A / Magazínu 1/2024.) „Olfaktorická, tedy pachová komunikace je bezesporu pro myš nejvýznamnějším zdrojem informací o prostředí, potravě i ostatních jedincích,“ uvádí Barbora Vošlajerová z liběchovského pracoviště Ústavu živočišné fyziologie a genetiky AV ČR. Význam pachové komunikace u myší podle vědkyně dokazuje obrovská expanze genových rodin – jak genů, které kódují pachové signály, tak genů pro olfaktorické receptory (tedy genů pro vysílače i přijímače pachů). Uvádí se, že myš má více než 1500 genů pro receptory pachu, zatímco člověk jen okolo 400 (pes přibližně 800, slepice asi 350). Stejné je to s geny pro signály, zatímco u lidí se vyskytují (pokud vůbec) v jedné či několika málo kopiích, u myši jsou mnohonásobně zmnoženy do desítek kopií. Barbora Vošlajerová z Ústavu živočišné fyziologie a genetiky AV ČR (CC) Sběr bobků a utírání slzMetody výzkumu pachové komunikace myší jsou rozličné: od etologických, které zkoumají chování například v bludišti nebo polopřirozených chovech, až po genetické a proteomické. Nezbytnou součástí bádání bývají také cesty do terénu za účelem sběru vzorků. „Když se mě dříve ptali kamarádi nebo rodiče, čím se zabývám, vyprávěla jsem jim, jak jezdím dům od domu a chytám myši, kterým pak odebírám bobky, moč a sliny,“ směje se vědkyně. „Protože se ale již více než dvacet let věnujeme výzkumu pachových signálů v hlavové oblasti, posunula jsem se od sběru moči a slin i k romantickým slzám,“ dodává. Vůbec nejprozkoumanější je myší moč, která je typickým poznávacím znamením tohoto hlodavce. Pokud jste někdy ve stodole nebo ve spižírně cítili „myšinu“, byly to zřejmě právě odéry myší moči. Různých kombinací pachových látek v moči existují stovky a ty nejčetnější, hlavní močové proteiny (se zkratkou MUP) kóduje celkem jednadvacet genů. Díky své rozmanitosti přinášejí informace o původu jedince, jeho zdraví i reprodukčním stavu. (Na výzkum pachů moči u myší se v České republice specializuje tým Pavla Stopky z katedry zoologie Přírodovědecké fakulty UK a výzkumného centra BIOCEV, s nímž Barbora Vošlajerová s kolegy také spolupracuje.) „Hlavní močové proteiny mají speciální strukturu, která vytváří hydrofobní kapsu, kam se mohou navázat těkavé látky. Jakmile pachová stopa zaschne, kapsička praskne a pachové látky se uvolňují do okolí,“ popisuje badatelka. MUPy se vylučují v játrech a přes plazmu se dostávají do krve a do moči. Některé se ale objevují i ve slinách a slzách, kde jsou však dominantnější jiné druhy proteinů – například ESP (proteiny exkrečních žláz), OBP (odorant vázající proteiny) nebo sekretoglobiny. Čichám, čichám… Pachy a vůně člověk vnímá v zásadě třemi orgány: 1. Hlavní čichový orgán. Ve stropě nosní dutiny se nacházejí smyslové receptory – neurony zakončené množstvím řasinek ponořených ve slizničním sekretu. Vlákna neuronů vytvářejí svazky a po průchodu čichovou kostí vstupují do čichového laloku, kde probíhá první syntéza vjemů. Po ní přecházejí vjemy do amygdaly a hipokampu, tedy do center emocí a paměti. Přes přepojovací stanici mozku (thalamus) přestupují do čelního laloku, kde dochází k vědomému zpracování informace. 2. Volná zakončení trojklanného nervu v nosní dutině. Aktivují se látkami s vysokou koncentrací nebo dráždivým účinkem. Tento systém funguje jako alarm upozorňující na nebezpečí. 3. Vomeronazální (Jakobsonův) orgán. Vyskytuje se pouze u některých živočichů, u člověka se považuje za rudimentární (zakrnělý a jeho význam je diskutabilní). Tvoří jej úzká trubička v oblasti nosní přepážky, z níž vedou signály do amygdaly bez jakékoli aktivity v čelní oblasti. Jejich působení je tedy podvědomé. Chemické parohyV dlouhodobější komunikaci myších společenství jsou primární močové proteiny, v bližším kontaktu mezi jedinci ale hrají roli pravděpodobně jiné typy signálů. Když se myšky setkají, očichávají se, dotýkají se čumáčků, okolí očí a krku a získávají informace o svém protějšku z proteinů, které jsou produkty žláz v hlavové části, tedy hlavně ze slin a slz. Díky genetickým studiím víme, že mezi jednotlivými poddruhy myši se tyto proteiny liší a slouží tak i k rozpoznávání vlastního poddruhu. Čím blíže hybridní zóně, tím pečlivější je výběr partnera, protože daň za omyl v podobě méně kvalitního hybridního potomstva může být vysoká. „Říká se tomu teorie zesílení mezidruhové bariéry,“ vysvětluje Barbora Vošlajerová. Oba poddruhy se liší složením „vůně“ i jejím významem. Samci západního poddruhu mají větší slinné a slzné žlázy než samice. Tyto proteiny, ať už slinné, slzné, nebo močové tedy mohou sloužit jako jakési „chemické parohy“ myších samců – čím komplexnější a výraznější pach, tím úspěšnější samec, podobně jako u jelenů čím větší paroží, tím atraktivnější jedinec. Ještě větší pohlavní rozdíly se vyvinuly třeba u kapybar. Dominantní samci mají u kořene nosu černě se lesknoucí pachovou kožní žlázu zvanou morillo, která v období rozmnožování produkuje bělavý sekret přitahující opačné pohlaví. Samičky kapybar mají podobné žlázy také, avšak podstatně menší. Jak „voní“ nemoc Nos byl po mnoho staletí jedním z nástrojů, jimiž lékaři určovali diagnózy u svých pacientů. Například dech nemocných tuberkulózou prý připomínal zápach tlejícího listí. Dnes se doktoři setkají daleko častěji spíše s cukrovkáři, jejichž dech je cítit po acetonu, případně s lidmi trpícími fenylketonurií, která je typická nasládlým pachem moči. Specifickou vůni může mít i pacient se zánětlivým onemocněním trávicího traktu. Například Crohnovu chorobu provází zvýšené množství pentanu v lidském dechu. Na zpřesňování analytických metod zjišťování těkavých organických látek nejen v lidském dechu pracuje Patrik Španěl z Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského AV ČR, nositel Akademické prémie z roku 2021. O jeho výzkumu jsme psali v čísle 3/2022. Podle nosa poznáš kosaU muže asi větší nos automaticky silnější zájem dívek nevyvolá. Přesto je i u člověka pachová signalizace v komunikaci nesmírně podstatným a možná často podceňovaným faktorem. Na vědomé úrovni se orientujeme především zrakem a sluchem. Na té podvědomé už to může být trochu jinak, jak ostatně ukázal i experiment s hormonální antikoncepcí a odlišným výběrem partnerů. Svět pachů a vůní je špatně uchopitelný, těžko se racionálně popisuje a podléhá subjektivním emocionálním dojmům. Možná také proto mu věda dosud nepřikládala až tak velkou pozornost. Mění se to až v posledních pár desítkách let. Za objev čichových receptorů a organizace čichového systému byla udělena Nobelova cena v roce 2004 (americkým vědcům Richardu Alexovi a Lindě Buckové). Bádání v oblasti čichu napomáhají nejnovější vědecké metody. Pachové molekuly lze zkoumat třeba pomocí hmotnostní spektrometrie. Díky ní například víme, že specifičnost určitého pachu nemá na starosti jedna látka, ale celá kombinace různých substancí. Neexistuje žádný konkrétní ženský nebo mužský feromon, který by se dal použít do parfému a úspěch na rande by byl zaručen. Pachová stopa každého jedince je výsledkem propojení mnoha faktorů včetně stravy a životního stylu. Zatím méně prozkoumanou, ale fascinující oblastí je také vliv střevních bakterií neboli mikrobiomu na odér každého z nás. Analýza individuálního pachu by mohla v blízké budoucnosti pomoct i při diagnostice nemocí – na konceptu „elektronického nosu“ pracují mnohé laboratoře po celém světě. V příštích letech se tedy v této oblasti výzkumu ještě máme na co těšit. A třeba se i ve světě vědy dočkáme podobně napínavého příběhu, jako byl ten Jeana-Baptista Grenouille – muže, který neměl žádný pach, ale zato geniální čich. (CC) RNDr. Barbora Vošlajerová, Ph.D.Ústav živočišné fyziologie a genetiky AV ČR Vystudovala zoologii na Přírodovědecké fakultě UK. V letech 2001–2010 působila v Ústavu biologie obratlovců AV ČR ve Studenci. Nyní je vědeckou pracovnicí laboratoře evoluční genetiky savců a popularizátorkou Ústavu živočišné fyziologie a genetiky AV ČR v Liběchově. Zabývá se behaviorální genetikou, tedy rozdíly v chování a pachové komunikaci mezi oběma poddruhy myší domácích a jejich významu při vzniku druhů. Článek vyšel pod názvem Vůně jako komunikační směrovka v A / Magazínu 4/2024: 4/2024 (verze k listování)4/2024 (verze ke stažení) Čtvrtletník A / Magazín vydává Akademie věd ČR. Výtisky zasíláme zdarma všem zájemcům. Kontaktovat nás můžete na adrese predplatne@ssc.cas.cz. Evoluční bioložka Barbora Vošlajerová nás provedla historickým areálem Ústavu živočišné fyziologie a genetiky AV ČR v Liběchově na Mělnicku. Poslechněte si v podcastu, k čemu tam chovají miniprasata a jak zní zpěv myších samečků. Text: Leona Matušková, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČRFoto: Midjourney; Shutterstock; Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR Text a fotografie označené CC jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

11.02.2025 12:14

V pop kultuře se odrážejí dobové hodnoty i vzorce chování, říká historička

[https://www.avcr.cz/cs/veda-a-vyzkum/historicke-vedy/V-pop-kulture-se-odrazeji-dobove-hodnoty-i-vzorce-chovani-rika-historicka/]
Špatně padnoucí fialová saka, účesy „na Jágra“, křiklavé šusťákové soupravy… Co se při slově „devadesátky“ vybaví vám? Je pravda, že tato doba má hodně specifickou vizualitu, která je svým způsobem přitažlivá i odpudivá zároveň. Primárně mi ale v souvislosti s tímto pojmem v hlavě naskočí jakýsi zmatek. V tomto období se totiž dělo hrozně moc věcí najednou. Jak jste ho prožívala vy? Narodila jsem se rok před pádem komunistického režimu, takže první léta této dekády jsem trávila ve školce v Mnichově, kde jsme tehdy žili. Na základní školu už jsem nastoupila v Praze. Jezdila jsem na kole, sledovala disneyovky na kazetách VHS a stejně jako řada mých vrstevníků jsem měla tamagoči. Veronika Pehe z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Taky jste propadla kouzlu virtuálního zvířátka? Jen na chvíli. Víc než péče o něj mě totiž zajímalo veřejné dění. Každý večer jsem s rodiči koukala na televizní zprávy. Celkem živě si například vybavuju, jak se v roce 1998 řešila opoziční smlouva mezi ČSSD a ODS. Sledovat zprávy mi přišlo zábavnější než sedět třeba u Esmeraldy, na kterou jsem se dívala u prarodičů. Zájem o politiku máte zjevně v genech. Váš otec, politolog Jiří Pehe, v té době působil jako poradce prezidenta Václava Havla. Hádám, že politika byla u vás doma na pořadu dne… Určitě to bylo časté téma, za což jsem byla ráda, protože mě odmala bavila. Připadalo mi důležité být v obraze a mít na veřejné dění vlastní názor. Když třeba na přelomu let 2000 a 2001 propukla televizní krize v ČT, bylo mi třináct. Na demonstrace jsem tehdy s rodiči chodila nikoli proto, že mi řekli, ať jdu s nimi, ale protože jsem sama dospěla k přesvědčení, že bych tam jít měla. Vraťme se ještě do „devadesátek“, kterým se intenzivně věnujete. Proč jste si vybrala právě tuto éru? Jde o liminální neboli přechodové období, kdy staré sice už skončilo, ale nové ještě není úplně nastolené. A právě to mě na této dekádě badatelsky přitahuje. Jako kulturní historičku mě zajímá především společnost a kultura v ní a ta se tehdy měnila dost výrazně. „Devadesátky“ podle mě dokonce sehrály stěžejní roli v tom, jak se dnes lidé v České republice i dalších zemích bývalého východního bloku vztahují ke světu. Nadefinovalo se totiž mnoho důležitých věcí, třeba jaký máme vztah k vlastnictví. Šlo zkrátka o epochu velkých změn, které ovlivnily i každodenní vzorce chování lidí a hodnoty, jež vyznávají. Jak konkrétně? V souvislosti s boomem podnikání začali například politici, média i ekonomičtí experti hovořit o tom, že se společnost musí naučit uvažovat tržně. Ostatně z tvrzení, že musí dojít ke změně myšlení, se stal výrazný leitmotiv raných devadesátých let. Nová doba také kladla velký důraz na osobní zodpovědnost a zásluhy. Razilo se heslo „každý svého štěstí strůjcem“ a představy lidí o tom, co je úspěch a kdo si ho zaslouží, tak nutně prošly výraznou rekonfigurací. Tyto proměny zkoumáte prostřednictvím filmů, seriálů či románů, které tehdy vznikly. Může fikce sloužit jako historický pramen? Populární kultura je podle mě vhodným a zajímavým médiem, skrze které můžeme nahlížet různé kulturní tendence ve společnosti. Odrážejí se v ní dobové hodnoty i vzorce chování. Filmy tedy sice jsou díla fikce, ale do jisté míry je lze vnímat jako dokumenty své doby. Samozřejmě, detailně nemapují historii, ale zachycují jakési sdílené představy o daném období. Kouzlo filmařiny objevila Veronika Pehe už během studií na gymnáziu. Co tedy prozrazuje tuzemská filmová produkce devadesátých let o tehdejším uvažování? Ukazuje například, jak moc byli lidé naivní ve svých představách o tom, co jim může přinést volný trh. Oblíbeným žánrem byly takzvané privatizační komedie, jejichž hlavní hrdina většinou nečekaně zbohatne, což byl typ příběhu založený na určité reálné dobové zkušenosti. Zdrojem humoru těchto snímků pak bývá to, že s penězi neumí nakládat. Má sice finanční kapitál, ale ten kulturní mu chybí. Jako Bohušovi z Dědictví aneb Kurvahošigutntág? Ano. Tento úspěšný film Věry Chytilové z roku 1992 podle mě mnoho vypovídá o náladě devadesátých let. Další dobové snímky tohoto žánru zase prezentují příběhy podnikatelů, kteří se snaží rozjet nějaký byznys, ale nemají k tomu žádné vlohy. Obvykle proto končí špatně. Na rozdíl třeba od hrdinů polských filmů téhož období. Polským filmovým podnikatelům byznys vzkvétá? V tamní kinematografii té doby se mnohem častěji objevují jakési „budovatelské filmy kapitalismu“, v nichž figurují postavy úspěšných selfmademanů. Dělník se v nich třeba vypracuje na velkého průmyslníka. Zajímavé je, že protagonistkami těchto snímků bývají i ženy, což se o tehdejších českých filmech rozhodně říct nedá. Tuzemské představy o transformaci zjevně byly velmi maskulinní. Jak se to v naší kinematografii projevilo? Ústřední roli prakticky vždy hraje muž a žena vystupuje spíše v roli objektu, na který se hlavní hrdina dívá pro svou potěchu. Každý byznysmen má vyzývavě oděnou sekretářku, každý doktor zase sestřičku v absurdně krátké uniformě. Onen příslib sociální mobility a zbohatnutí, jenž je častým motivem filmů devadesátých let, byl prostě v naší populární kultuře adresován hlavně mužům. Ženy mohly svou ekonomickou situaci vylepšit pouze za použití svého těla - například prostitucí, účelovým sváděním boháčů a podobně. Nahotou se ostatně tehdy ve filmech nešetřilo. A nejen v nich. Hojně se objevovala i v reklamách, každá trafika běžně vystavovala pornografické časopisy. Z filmů v této souvislosti nelze nezmínit dvoudílný snímek Víta Olmera Playgirls, který velmi explicitně zachycoval prostředí nevěstince. S prostitucí souvisí i Nahota na prodej téhož tvůrce, což byl jeden z mála domácích pokusů té doby o natočení akčního hollywoodského „bijáku“. Bohužel se však moc nezadařil. Jeden z mála? Naši tvůrci se snad Hollywoodem inspirovat nechtěli? Ale ano, jenže tento typ filmů je velmi nákladný, takže si je většinou nemohli dovolit. Mimochodem, v již zmiňovaném Polsku byly jedním z nejpopulárnějších žánrů devadesátých let gangsterky. Financování tamních filmových studií mělo větší kontinuitu, a i díky tomu tam bylo možné produkovat finančně náročnější snímky než u nás. V Česku tak sice nevznikaly velkofilmy, ale proti sousednímu Slovensku se tu v této dekádě točilo celkem dost. Slovenská kinematografie totiž byla zdecimovaná privatizací studií Koliba v Bratislavě a než se situace stabilizovala, vyráběla se tam jen hrstka filmů ročně. Tenkrát v devadesátkách Oblíbeným filmovým žánrem devadesátých let byly tzv. privatizační komedie, které zachycují příběhy nečekaného zbohatnutí nebo neúspěšného podnikání. Patří mezi ně např. Dědictví aneb Kurvahošigutntág, Trhala fialky dynamitem, Hotýlek v srdci Evropy, Slunce, seno, erotika nebo Divoké pivo. „Tvůrci těmito snímky reagovali na atmosféru ve společnosti plnou naivních představ o tom, co přinese volný trh,“ vysvětluje kulturní historička Veronika Pehe. Zpět do tuzemska. Který snímek devadesátých let podle vás vykresluje dobu svého vzniku nejlépe? To se těžko určuje. Privatizační komedie sice ukazují dobové představy a očekávání, ale jinak moc realitu nereflektují. Jde o velkou nadsázku. Nicméně film Trhala fialky dynamitem režiséra Milana Růžičky z roku 1992 podle mě obsahuje skutečně hodně motivů, které toto období charakterizují. Je ztřeštěný, nelogický, ale objevuje se v něm neúspěšné podnikání, problematická genderová rovina, střet se Západem i rasismus, což byl také výrazný fenomén té doby. Můžete připomenout, o co v komedii šlo? Vypráví o rodině, která si založí cestovní kancelář a plánuje vozit turisty z Francie do Česka. Snímek sleduje jednu jejich cestu z Paříže, která skončí fiaskem. Na jednu stranu se v něm tematizuje jakýsi pocit nedostatečnosti českých hrdinů proti těm západním, ale zároveň je plný patriotismu. Protagonisté sice chtějí Západ dohnat, ale sami vědí všechno nejlíp a opovrhují zahraničními kulturními praktikami. Očividně trpí naším pověstným čecháčkovstvím… Přesně tak. Nepotřebují prostě nic napodobovat, protože si raději všechno udělají po svém a mají to tak rádi. A tento postoj podle mě dobře vystihuje tehdejší nastavení. Trhala fialky dynamitem tedy sice není žádná filmařská perla - naopak jde o po všech stránkách špatný snímek, u kterého vydrží málokdo - ale o „devadesátkách“ říká mnohé. Vy jste poctivě dokoukala všechny filmy té doby? Ano. Velká část takzvaných transformačních snímků pravda nemá moc velkou uměleckou kvalitu, takže jejich sledování bývá dost úmorné. Ve jménu vědy se to ale vydržet dá. (úsměv) Asi nejvíc jsem trpěla u crazy komedie Kanárská spojka z roku 1993, která se točila na Kanárských ostrovech a hrály v ní snad všechny dobové hvězdy. Natáčení platila soukromá firma, a celý film tak byl jeden velký product placement. Což vlastně také do jisté míry ilustruje fungování tehdejšího filmového průmyslu, potažmo celé společnosti. Zkoumala jste také, jak naše polistopadová tvorba vykresluje předrevoluční éru. K čemu jste došla? Zaměřila jsem se hlavně na to, jak se různá popkulturní produkce vztahovala ke komunistickému období a jak se tvůrci s touto minulostí skrze různé obrazy vyrovnávali. Vypozorovala jsem, že trendem devadesátých let bylo přistupovat k naší poválečné historii prostřednictvím komedií a příběhů obyčejných lidí, kteří sice s režimem nesouhlasí, ale najevo to dávají pouze drobnými gesty. Například? Vzpomeňme třeba na úspěšné Pelíšky Jana Hřebejka z roku 1999 a postavu hrdiny protifašistického odboje Krause v podání Jiřího Kodeta, který je velkým antikomunistou, což však projevuje pouze doma. V jedné scéně se ale naštve natolik, že vyběhne na balkon a zařve: Proletáři všech zemí, vyližte si… Podle Veroniky Pehe je populární kultura vhodným médiem, skrze které lze nahlížet různé tendence ve společnosti. Tuším, že si všichni pamatují co. Po této replice jde Kraus domů a řekne manželce: To se mi ulevilo! Podobně bezvýznamná gesta přinášejí protagonistům těchto snímků úlevu a osobní morální zadostiučinění. Říkám tomu drobné hrdinství a objevuje se i v pozdějších filmech, jako byl třeba Občanský průkaz, který v roce 2010 natočil Ondřej Trojan podle povídek Petra Šabacha. Náctileté postavy si v něm natrhávají stránky v občankách. Jde v podstatě o banalitu… … ale ony to vnímají jako důkaz odvahy. Je to pro ně symbol nesouhlasu s režimem. Po novém tisíciletí ale v naší kinematografii začaly postupně převládat filmy, které zachycují hrdiny, jež se komunistické moci postaví napřímo. Což pro ně pochopitelně - tak, jak tomu bylo i historicky - končí špatně. A tato vlna dramatických hrdinských „bijáků“ stále pokračuje. Například loňský snímek Bratři o útěku skupiny bratří Mašínů z Československa vypráví nedávné dějiny jako akční thriller. Filmaři se tedy v průběhu let posunuli od rodinných komedií k „akčňákům“? Dá se to tak říct. Proměnila se také estetika filmů s touto tematikou. V devadesátých letech se socialismus zobrazoval celkem barevně, i zmiňované Pelíšky jsou vizuálně laděny do teplých příjemných odstínů. S pozdější žánrovou změnou a příklonem k tématu velkých hrdinských příběhů pak tvůrci začínají používat barvy studenější. A socialismus divákům šedne před očima. Máte pravdu. Přesně takto totiž funguje dynamika kulturní paměti - čím blíž je člověk období, na které vzpomíná, tím je jeho vztah k němu ambivalentnější. S větším odstupem už se mu pak minulost jeví v jasněji definovaných konturách. Proto se také ve snímcích o minulém režimu postupně místo barev prosadila šeď. Zajímavé je, že historická práce stojí na opačném principu. Jak to myslíte? Čím víc určitou fázi dějin studujeme, tím víc nejasností a ambivalencí objevíme. Žádnou éru proto nelze jednoduše kategorizovat. A stejně je to i s obdobím komunismu u nás. Nikdo samozřejmě nepopírá zločinnost minulého režimu, nicméně obraz tehdejší společnosti byl daleko komplikovanější. Snímek Pelíšky vypráví životní osudy tří generací mužů a žen v Československu konce 60. let. Mají podle vás právě filmy či seriály vliv na utváření kolektivní paměti o této etapě našich dějin? Například snímky jako Pelíšky nebo seriál Vyprávěj byly donedávna pro mladší generaci poměrně významným zdrojem vědění o socialismu. To se však mění. Když nyní přednáším studentům o své práci, zjišťuju, že už jsou tato média pro ně passé. Jejich svět se odehrává v digitální sféře, a vzorce kulturní spotřeby se tak proměnily. Filmy zobrazující minulý režim nemají mladí lidé většinou „nakoukané“ vůbec. Na rozdíl od vás… Kolikrát jste viděla zrovna Pelíšky? Možná stokrát. Ke spoustě jiných děl se ale vracím spíše cíleně, než že bych je zhlédla opakovaně celé. Když je sleduji poprvé, dělám si poznámky, vypisuju si citace a znovu si pak pouštím jen klíčové momenty. Tedy pokud mám to štěstí a snímek je dostupný na DVD nebo ho mám v digitální podobě v počítači. Jinak musím vyrazit do filmového archivu nebo do archivu ČT a přehrát si dané dílo tam. Žádný popcorn, cola a pohoda na gauči. Tak můj výzkum bohužel opravdu neprobíhá. Věnuju se sice filmům, ale kromě jejich sledování zkoumám i jejich společenský, finanční a produkční kontext. Hledám rozhovory s tvůrci, reakce a diskuze, které dílo vyvolalo… Ve svém současném projektu jsem se ale od filmů posunula k vzdělávacím pořadům a časopisecké produkci devadesátých let. Pročítáte třeba stará „bravíčka“? To zrovna ne, ale i Bravo je bezesporu zajímavým pramenem o aspiracích tehdejší mladší generace. Já se teď ale zabývám hlavně tím, jak se v transformačním období měnil vztah lidí k práci. Zajímá mě, co pro ně znamenalo, že můžou začít podnikat, co si pod tím představovali a jak to pak reálně dělali. Takže se prokousávám dobovými tituly, jako je časopis Úspěch, který uvažování podnikatelů té doby zachycuje. Tisk v těch letech také hojně upozorňoval na to, jak moc Češi zaostávají za Západem. Vize, že se mu někdy přiblížíme, byla důležitým motivem. A to i ve zmiňovaném „bravíčku“, které tehdy hltaly tisíce teenagerů. Jaká jste v tom věku byla vy? Bavila mě škola, protože jsem vždycky byla studijní typ. Kromě veřejného dění mě zajímala taky rodinná historie. Často jsem proto chtěla po rodičích nebo dědečkovi, aby mi vyprávěli o svých osudech. Příběhy, na jejichž pozadí se promítaly stěžejní události dvacátého století, mě fascinovaly odmalička. Veronika Pehe se tuzemské polistopadové tvorbě věnovala v několika publikacích. Kariéra historičky se tedy nabízela… O tom jsem tehdy ještě nepřemýšlela. Byla jsem totiž i docela tvořivá - hodně jsem malovala, hrála na různé nástroje. Na gymplu jsem pak objevila kouzlo filmařiny. Všude jsem chodila s kamerou a neustále něco točila. Hlavně dokumenty. Třeba o volbách do školního parlamentu na gymnáziu. Toužila jste se stát filmařkou? Nějaký čas ano. Chtěla jsem se i hlásit na FAMU, ale pak jsem si uvědomila, že k tomu nemám vlohy. Chybí mi prostorová představivost. Nakonec jsem šla studovat komparatistiku a filmovou vědu do Londýna. Brzy jsem však zjistila, že mě víc než umělecká stránka snímků a to, jak dobře který herec roli zahrál nebo z jakého úhlu je scéna nasvícená, zajímá společenská role těchto obrazů. Proč u vás vyhrál zrovna Londýn? Chodila jsem na anglické gymnázium, kde nás ke studiu v Británii hodně motivovali. Do zahraničí jsem ale chtěla hlavně proto, že jsem cítila velkou potřebu se emancipovat a osamostatnit. Zpátky jste se vrátila s doktorským titulem. Osamostatnění se tedy evidentně vydařilo. Devět let, které jsem v Londýně strávila, mělo zásadní vliv na formování mého vlastního světonázoru. I proto, že otec byl veřejně činný, jsem si z domova nesla určitý kulturní a sociální kapitál. Ten mi ale v Londýně zas tak užitečný nebyl, byla jsem jen jedním z milionů východoevropských migrantů. Musela jsem se začlenit do univerzitního prostředí, vydělat si na bydlení a jídlo. Byla to pro mě hodně cenná zkušenost. Chodila jste na brigády? Pořád! Prodávala jsem třeba kosmetiku, oblečení, dělala jsem servírku, pracovala v kavárně… Britská společnost je hluboce třídní, jiným způsobem, než jaký jsem znala z Česka. Setkala jsem se tam s propastnými sociálními rozdíly, viděla spoustu nespravedlnosti… Proto jste nakonec zakotvila zpátky v Praze? Spíš proto, že Londýn byl na mě moc veliký. Člověk jel hodinu a půl dopravou do práce nebo do školy, večer zase zpět, pořád ve stresu. Chtěla jsem změnu, tak jsem si přihlášky na postdoktorské angažmá podala po celé Evropě. Vyšla mi Florencie, kam jsem na rok odjela. Pak jsem nějakou dobu pracovala ve Varšavě v jedné redakci, kde jsem se také seznámila se svým mužem. Když jsme se dozvěděli, že budeme rodiči, rozhodli jsme se, že Praha bude pro rodinný život ideální. Věda a mateřství. Je to pro vás náročný dvojboj? Synovi je šest, takže teď už to celkem jde. Myslím si ale, že v českém vědeckém provozu není téma rodičovství ještě strukturálně dořešené. Každý poskytovatel financí má například jinak nastavené, zda a jak umožní vědkyním sladit mateřskou dovolenou s prací na projektu. Tato pravidla by měla být jasnější, aby ženy věděly, že je skutečně možné mít dítě a zároveň se podílet na vědecké práci. Sama momentálně jeden projekt vedete. Co děláte, když máte „padla“ a chcete si vyčistit hlavu? Vědci většinou svoji práci dělají, protože ji mají rádi. Je proto běžné, že jsou v ní pořád tak trochu mentálně ponořeni. Občas ale samozřejmě neškodí pokusit se od ní odstřihnout. Mně na to dobře funguje třeba výšlap do přírody nebo výlet na kole s rodinou. Takže jste sportovní typ? Vůbec ne. Ke sportování nemám dispozice. Sport mi prostě nejde, a tím pádem ho ani nemám moc ráda. Když jsem studovala, bavilo mě lezení na stěně, ale teď už mi z pohybových aktivit zcela stačí občasná rodinná turistika. Ještě líp si ale odpočinu u četby beletrie, hlavně historických románů. Že by lehká profesionální deformace? Možná trochu, ale vybírám si takové, nad kterými nemusím přemýšlet z pracovního hlediska. Nic neanalyzuju, prostě se nechám vtáhnout příběhem a užívám si ho. Nedávno jsem se takhle zakousla do románové kroniky Šikmý kostel od Karin Lednické. Texty jsou pro mě zkrátka prací i zábavou. Náplň historičky totiž spočívá v jejich čtení, psaní a diskutování o nich. Vše se točí kolem psaného slova. A v mém případě ještě mnohdy okolo filmů. M.A. Veronika Pehe, Ph.D. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR Vystudovala komparatistiku a filmová studia na King’s College London a University College London ve Velké Británii. Na druhé ze zmiňovaných univerzit získala doktorát z kulturních dějin. V Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR spoluvede oddělení vědy, kultury a myšlení. Věnuje se zejména systémové transformaci po roce 1989, tuzemským dějinám devadesátých let a kulturním dějinám střední Evropy v druhé polovině 20. století. Je autorkou knihy Velvet Retro. Postsocialist Nostalgia and the Politics of Heroism in Czech Popular Culture a spoluautorkou publikace Věčná devadesátá. Proměny české společnosti po roce 1989. V roce 2022 obdržela prémii Lumina quaeruntur. Rohovor vyšel pod názvem Pozorná divačka minulosti v A / Magazínu 3/2024: 3/2024 (verze k listování)3/2024 (verze ke stažení) K dispozici je také anglická verze rozhovoru s názvem Pop culture reflects contemporary values and behavioral patterns, says historian. Čtvrtletník A / Magazín vydává Akademie věd ČR. Výtisky zasíláme zdarma všem zájemcům. Kontaktovat nás můžete na adrese predplatne@ssc.cas.cz. Text: Radka Římanová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČRFoto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR Text a všechny fotografie jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

10.02.2025 12:21

Příběhy, otevřenost a odvaha patří mezi ingredience současné komunikace vědy

[https://www.avcr.cz/cs/o-nas/aktuality/Pribehy-otevrenost-a-odvaha-patri-mezi-ingredience-soucasne-komunikace-vedy/]
V únoru 2013 se v rezidenční oblasti na Floridě zničehonic propadl kus domu. Díra nenávratně spolkla nejen kus domácnosti, ale především muže, který s rodinou dům obýval. Už ho nikdy nikdo neviděl. Po několika letech: dramatické záběry, kamera na místě zbouraného domu, rozhovor s bratrem oběti… Nezpovídal ho „obyčejný reportér“, ale vědec Iain Stewart, spolupracovník popularizačních dokumentů BBC o historii a geologických procesech planety Země. Jeho cílem tehdy nebylo vyhledat senzaci, ale pomocí příběhu vysvětlit divákům fenomén propadliny, geologického jevu, který je zrovna na Floridě poměrně častý. Podloží tam totiž tvoří vápenec, jenž se rozpouští podzemní vodou, což vede k náhlým propadům půdy. Vyprávějte příběhy„Vědci, kteří chtějí popularizovat svůj výzkum, často zapomínají, že většina lidí se nejraději zajímá o ostatní lidi,“ řekl na pražské konferenci Komunikace vědy 360° Iain Stewart. „Když chcete dobře komunikovat vědu, nezaměřujte se primárně na fakta, ale na příběhy, protože ty si lidé zapamatují,“ dodal. Podle Iaina Stewarta je pro úspěšnou popularizaci potřeba ukázat vášeň pro to, čím se daný vědec zabývá, a nebát se zahrnout do vyprávění i sám sebe. „Klidně to obtočte kolem sebe, protože vy jste branou, která ostatní lidi může vtáhnout do vědy,“ navrhnul skotský geolog a popularizátor. Vyprávění příběhů (storytelling) je důležitou součástí komunikace vědy. Dobrá zpráva je, že jde o techniku, které je možné se naučit. Její zákonitosti rád využívá i Iain Stewart (na snímku). Aktuální komunikace vědy„Konference Komunikace vědy 360° je první v pořadí a má ambici stát se pravidelným fórem. Jsem ráda, že se ji podařilo uspořádat, protože se věnuje velmi aktuálnímu a důležitému tématu,“ řekla na úvod předsedkyně Akademie věd ČR Eva Zažímalová. „V dnešní době, kdy čelíme různým dezinformacím a fake news, je povinností nás vědců některé věci uvádět na pravou míru a vysvětlovat, a to nikoli povýšeně, ale pomocí srozumitelných prostředků,“ upozornila. Účastníky konference přivítala předsedkyně AV ČR Eva Zažímalová. Jak zprostředkovávat sociální vědyO další část dopoledního programu se postarala druhá hlavní řečnice konference, Paulína Tabery z Centra pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR a Národního institutu Syri. Podle ní čelí sociální vědy trochu jiným výzvám v komunikaci než vědy přírodní. Lidé mají totiž často pocit, že předmětu jejich zkoumání - tedy společnosti a sami sobě - dobře rozumí, a mnohdy pochybují, zda jsou sociální vědy vůbec vědami. Sociologové tak při komunikaci svých výsledků musejí otevřeně pracovat s daty a fakty, aby byli věrohodní. „Musíte popsat studii a také vysvětlit, jak jste k danému výsledku dospěli. Na rozdíl od jiných disciplín by sociální vědci měli méně vyprávět a spíše se obracet k faktům, stavět argumenty více než příběh samotný,“ míní Paulína Tabery. Po Iainu Stewartovi, který byl prvním ze dvou klíčových řečníků konference, vystoupila Paulína Tabery z Centra pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR. Komunikace vědy jako profeseNebát se vystoupit ze své komfortní zóny a na nečekané nabídky říkat ano - to jsou základní rady pro popularizátory vědy, které v diskuzním bloku Komunikátor vědy jako profese zmínil český chemik britského původu Michael Londesborough z Ústavu anorganické chemie AV ČR. On sám má mnohaleté zkušenosti s vystupováním v edukačních pořadech České televize a s různými science shows včetně spolupráce se soukromým sektorem. Přitom jeho cesta k popularizaci prý byla spíše dílem náhody. „Byl jsem hodně mladý a trochu nerozvážně jsem přijal nabídku, abych uspořádal takový malý workshop v Národním technickém muzeu v Praze. Akce měla kupodivu velký úspěch, který přičítám spíše tomu, že jsem neuměl moc dobře česky a moje vystoupení bylo asi hodně legrační,“ vzpomínal se smíchem Michael Londesborough. Nebát se zkoušet nové přístupy v komunikaci vědy a jít za svým snem se vyplatilo i Olze Ryparové, popularizátorce chemie, která na sociálních sítích vystupuje pod přezdívkou Olinium. Také jí v počátcích pomohla náhoda, původně natáčela edukační videopříspěvky pouze pro své studenty, ale pandemie covidu a následné lockdowny její videa vystřelila mezi širší publikum. Od té doby pracuje systematicky na budování své značky na Instagramu, X a dalších sítích. Diskuzi s Olgou Ryparovou a Michaelem Londesboroughem moderovala Tereza Mašínová z platformy SciComHub. Popularizátorem na vlastní kůži Velký zájem měli účastníci konference o praktické workshopy. Mohli si vyzkoušet, jaké to je reagovat na nečekané dotazy před kamerou nebo jak napsat poutavý popularizační článek. Průvodci na této cestě jim byli bývalý vědecký redaktor České televize Martin Tyburec, novinářka Štěpánka Duchková a šéfredaktorka portálu VědaVýzkum.cz Vladislava Vojtíšková. Konferenci Komunikace vědy 360° uspořádaly Akademie věd ČR a Univerzita Karlova ve spolupráci s platformou SciComHub. Událost podpořily Nadační fond IOCB Tech a HYB4 Kampus Hybernská. Záznam z dopolední části akce, která se konala v sídle AV ČR na Národní, je dostupný na platformě YouTube: Text: Leona Matušková, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČRFoto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR Text a fotografie jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

07.02.2025 11:35

Luční kvítí klíčem k poznání evoluce. Vědci popsali DNA chromozomu Y

[https://www.avcr.cz/cs/veda-a-vyzkum/biologie-a-lekarske-vedy/Lucni-kviti-klicem-k-poznani-evoluce.-Vedci-popsali-DNA-chromozomu-Y/]
Vídáme ji na mezích a loukách a nezřídka si ji z procházky neseme domů do vázy. Silenka širolistá nebo také knotenka je běžnou českou bylinou. Spíše než jemnými bílými květy zaujme svým sametovým, leckdy nafialovělým tělem. Na první pohled upoutají i jakési balonky pod některými květy. Nafouknuté kalichy se semeníky patří samičím rostlinám, lodyhy se štíhlými, válcovitými kalichy nesou zase jen samčí květy s prašníky a pylem. Silenka širolistá se řadí mezi dvoudomé rostliny – tedy druhy, u nichž se vyvinula oddělená pohlaví a v jejichž populaci se vyskytují jedinci s výhradně samičími, nebo naopak samčími rozmnožovacími orgány. „Samce“ a „samice“ v rostlinné říši rozlišují třeba i vrby, chmel nebo konopí. O dvoudomosti vědí své rovněž zahrádkáři a sadaři, kteří chtějí pěstovat rakytník pro jeho vitaminy nabušené plody – musejí zasadit dva keře coby partnerskou dvojici. Podobné je to s léčivým jinanem dvoulaločným. Samčí rostlina silenky širolisté Zrovna tak silenka musí růst v páru. Nabídnout sice nemůže ani zásobu vitaminů, ani své plody k potravinářskému využití, zato je důležitým klíčem k poznání. „Výzkum silenek nám pomáhá odpovědět na otázky spojené s osudem našich genomů, a tím s osudem nás samých,“ vysvětluje Helena Štorchová z Ústavu experimentální botaniky AV ČR, jež vede laboratoř reprodukce rostlin. Silenka širolistá láká vědce již po staletí. Ne nadarmo si ji vybral coby unikátní model pro zkoumání základních principů vzniku pohlavních chromozomů a determinace pohlaví už zakladatel genetiky Gregor Johann Mendel. Na stopě samčímu genomuJak je možné, že by luční květina mohla prozradit něco o lidském pokolení? Silenka širolistá je vybavena obdobným systémem určení pohlaví jako člověk. Samčí jedinci nesou chromozomy X a Y, zatímco samičí mají dvojici chromozomů X. A právě dědičnou informaci pohlavního chromozomu Y u silenky širolisté podrobně prozkoumal mezinárodní tým vědců z osmi evropských zemí, USA a Chile. Chromozomy samčích rostlin silenky širolisté včetně obrovského pohlavního chromozomu Y Rozluštit ji byl nesmírně náročný úkol. DNA chromozomu Y u silenky totiž obsahuje mnoho opakujících se úseků, což komplikuje jeho analýzu. Navíc je obrovský – má přes 500 milionů „písmen“ genetické informace. To je asi čtyřikrát více než kompletní dědičná informace (genom) huseníčku a téměř jedna šestina celého genomu člověka s 23 chromozomy. „Na rozdíl od lidského chromozomu Y je ten silenkový evolučně mladý. Začal se utvářet před asi 11 miliony lety. Během další evoluce se postupně omezovala jeho rekombinace s chromozomem X, tedy párování a výměna jejich odpovídajících oblastí. Hromadily se v něm také opakující se úseky DNA, což vedlo k jeho extrémnímu zvětšování,“ říká Roman Hobza z Biofyzikálního ústavu AV ČR. Důležité poselství nenápadné bylinyVědci použili kombinaci několika nejmodernějších metod čtení DNA, aby získali detailní sekvenci silenčina chromozomu Y – zjednodušeně řečeno pořadí „genetických písmen“, v nichž je zapsána dědičná informace. Podařilo se také nalézt geny, které by mohly být zodpovědné za základní funkci chromozomu Y, tedy potlačení tvorby semeníku a podporu formování prašníků a produkci pylu v samčích květech. Květy silenky širolisté – vlevo samičí, vpravo samčí Vedle genomu silenky širolisté analyzovali badatelé i genomy dvou příbuzných druhů, které nemají oddělené pohlaví – silenky obecné a silenky kuželovité. Jejich srovnání odhalilo komplikovaný původ silenkových pohlavních chromozomů, jež vznikly z několika kusů jiných chromozomů. Na projektu se výrazně podíleli autoři z České republiky. Tým Biofyzikálního ústavu AV ČR v čele s Romanem Hobzou přispěl k analýze pohlavních chromozomů silenky širolisté. Dva týmy Ústavu experimentální botaniky AV ČR, vedené Helenou Štorchovou a Hanou Šimkovou, se účastnily sestavení genomu silenky obecné. „I zdánlivě nenápadné rostliny mohou přinést klíčové poznatky o základních biologických procesech. Silenka širolistá se tak stává jedním z důležitých pokusných druhů pro pochopení evoluce rozmnožování,“ uzavírá Roman Hobza. Silence širolisté se loni dostalo výjimečné pozornosti na výstavě Tajemství květního vývoje pod drobnohledem. Expozice představila snímky rostliny pořízené díky unikátnímu prototypu pokročilého environmentálního rastrovacího elektronového mikroskopu, který vyvinuli badatelé v Ústavu přístrojové techniky AV ČR. Fotografie z vernisáže je možné prohlédnout zde. Připravila: Jana Bečvářová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR, s využitím tiskové zprávy Foto: archivy Ústavu experimentální botaniky AV ČR a Biofyzikálního ústavu AV ČR Text je uvolněn pod svobodnou licencí Creative Commons.

07.02.2025 07:28

Rostlinní biologové podrobně popsali evoluci samčího pohlavního chromozomu

[https://www.avcr.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/Rostlinni-biologove-podrobne-popsali-evoluci-samciho-pohlavniho-chromozomu/]
Většina kvetoucích rostlin má oboupohlavné květy se samčími i samičími rozmnožovacími orgány. Některé druhy však mají oddělená pohlaví – v jejich populaci se vyskytují jedinci s výhradně samičími, nebo naopak samčími květy. Mezi tyto takzvané dvoudomé rostliny patří cesmína, konopí, většina druhů vrb, kopřiva dvoudomá nebo chmel. Evoluční proměny a genetická podstata pohlavnosti rostlin jsou důležitým tématem pro biologický i zemědělský výzkum. Mezinárodní tým vědců z osmi evropských zemí, USA a Chile podrobně prozkoumal dědičnou informaci pohlavního chromozomu Y u dvoudomé byliny silenky širolisté. Ta je vybavena obdobným systémem určení pohlaví jako člověk. Samčí jedinci nesou chromozomy X a Y, zatímco samičí rostliny, které vytvářejí v květech jen semeníky, nikoli prašníky a pyl, mají dvojici chromozomů X. Obří chromozom jako vědecká výzva Rozluštit DNA chromozomu Y u silenky širolisté byl nesmírně náročný úkol. Tento chromozom totiž obsahuje mnoho opakujících se úseků DNA, což komplikuje jeho analýzu. Navíc je obrovský – má přes 500 milionů „písmen“ genetické informace. To je asi čtyřikrát více než kompletní dědičná informace (genom) huseníčku a téměř jedna šestina celého genomu člověka s 23 chromozomy. Autoři aktuálně publikované studie proto použili kombinaci několika nejmodernějších metod čtení DNA, aby získali detailní sekvenci chromozomu Y – zjednodušeně řečeno pořadí „genetických písmen“, v nichž je zapsána dědičná informace. Odhalené podrobnosti evoluční historie Kromě genomu silenky širolisté analyzovali badatelé i genomy dvou příbuzných druhů, které nemají oddělené pohlaví – silenky obecné a silenky kuželovité. Jejich srovnání odhalilo komplikovaný původ silenkových pohlavních chromozomů, jež vznikly z několika kusů jiných chromozomů. „Na rozdíl od lidského chromozomu Y je ten silenkový evolučně mladý. Tato jedinečná vlastnost nám umožňuje detailněji sledovat klíčové procesy, které formují pohlavní chromozomy a ovlivňují charakter rozmnožování.“ „Chromozom Y se u silenky širolisté začal utvářet asi před 11 miliony lety. Během další evoluce se postupně omezovala jeho rekombinace s X chromozomem, tedy párování a výměna jejich odpovídajících oblastí. Hromadily se v něm také opakující se úseky DNA, což vedlo k jeho extrémnímu zvětšování,“ říká Roman Hobza z Biofyzikálního ústavu AV ČR. „Publikované poznatky se stanou odrazovým můstkem pro další výzkum rozmnožování rostlin, například určením skupin genů, které se pomnožily či naopak ztratily v souvislosti se změnou způsobů reprodukce,“ dodává Helena Štorchová z Ústavu experimentální botaniky AV ČR. Na chromozomu Y se vědcům také podařilo nalézt geny, které by mohly být zodpovědné za jeho základní funkci, tedy potlačení tvorby semeníku a podporu formování prašníků a produkci pylu v samčích květech. Významná účast českých vědců Na projektu se výrazně podíleli autoři z České republiky. Tým Biofyzikálního ústavu AV ČR v čele s Romanem Hobzou přispěl k analýze pohlavních chromozomů silenky širolisté. Dva týmy Ústavu experimentální botaniky AV ČR, vedené Helenou Štorchovou a Hanou Šimkovou, se účastnily sestavení genomu silenky obecné. „Nová publikace je výsledkem dlouholetého mezinárodního úsilí a ukazuje, že i zdánlivě nenápadné rostliny mohou přinést klíčové poznatky o základních biologických procesech. Silenka širolistá se tak stává jedním z důležitých pokusných druhů pro pochopení evoluce rozmnožování. Poznatky získané u ní mohou být zároveň využity při studiu jiných rostlin včetně plodin, ale také dalších organismů. Výzkum silenek nám tak pomáhá odpovědět i na otázky spojené s osudem našich genomů, a tím s osudem nás samých,“ shrnují Helena Štorchová a Roman Hobza. Kontakty: Marie Komrsová, M.Phil.Laboratoř reprodukce rostlinÚstav experimentální botaniky Akademie věd ČRkomrsova.m@ueb.cas.cz RNDr. Roman Hobza, Ph.D.vedoucí Oddělení vývojové genetiky rostlinBiofyzikální ústav Akademie věd ČRhobza@ibp.cz

KLÁVESKA.cz

Zprávy ze serveru 'Akademie věd ČR - tiskovky'Akademie věd ČR - tiskovky

Týden mozku 2025: Objevte možnosti lidské mysli

„Sluneční sonda“ Solar Orbiter míří k dalšímu klíčovému průletu kolem Venuše